ECLI:CZ:US:2001:3.US.559.2000
sp. zn. III. ÚS 559/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. VladiM.a Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů Mgr. P. K. a S. K., zastoupených JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 19 Co 180/99-179, ze dne 10. 5. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 33 C 34/93-145, ze dne 17. 12. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé osobně dne 20. 9. 2000 podali Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 19 Co 180/99-179, ze dne 10. 5. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, č.j. 33 C 34/93-145, ze dne 17. 12. 1998, v napadených výrocích pod bodem II. a IV. Rozsudkem Městského soudu v Brně byli navrhovatelé, před obecnými soudy v postavení žalovaných, uznáni ve výroku II. povinnými zaplatit navrhovateli Stavebnímu bytovému družstvu M. společně a nerozdílně částku 310,10 Kč s poplatkem z prodlení, ve výroku III. byl návrh na zaplacení částky 207,90 Kč s poplatkem z prodlení zamítnut a ve výroku IV. Byli uznáni povinnými zaplatit společně a nerozdílně českému státu částku 5.024,- Kč na znalečném. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 33 C 34/93, vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti navrhovatelům, kteří v řízení před obecnými soudy měli postavení žalovaných, byla podána žaloba, kterou se žalobce Stavební bytové družstvo M. domáhalo původně zaplacení částky 7.502,- Kč s poplatkem z prodlení, a to z toho důvodu, že žalovaní jako uživatelé družstevního bytu neplatili řádně nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. V průběhu řízení žalobce změnil návrh tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit částku 518,- Kč, a podáním ze dne 5. 5. 1997 vzal svůj návrh částečně zpět. V průběhu řízení žalovaní podali a postupně upřesnili protinávrh na vrácení částky 4.012,- Kč z titulu zaplacení nájemného a služeb nad původně sjednaný rozsah těchto úhrad. Usnesením Městského soudu, sp. zn. 33 C 34/93, ze dne 17. 12. 1998, bylo řízení o podaném protinávrhu vyloučeno k samostatnému projednávání. Po obsáhlém dokazování rozhodl Městský soud v Brně ve věci rozsudkem, č.j. 33 C 34/93-145, ze dne 17. 12. 1998 tak, že ve výroku I. řízení ohledně částky 6.984,- Kč, když v tomto rozsahu vzal žalobce svůj návrh zpět, zastavil, ve výroku II. určil, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 310,10 Kč s poplatkem z prodlení a náklady řízení ve výši 304,- Kč, ve výroku III. návrh žalobce do částky 207,90 Kč s poplatkem z prodlení zamítl a ve výroku IV. určil, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit českému státu na znalečném částku 5.024,- Kč. V odůvodnění se soud vypořádal s jednotlivými provedenými důkazy a konstatoval, že návrh žalobce byl důvodný, protože žalovaní skutečně svévolně krátili nájemné a platby záloh za služby, ačkoliv došlo v souladu s vnitrodružstevními předpisy k jejich navýšení. Zpětvzetí žaloby do uvedené částky vyplynulo z vyúčtování rozdílu mezi předepsanými zálohami a skutečnými náklady spojenými s těmito službami. Rozdíl mezi zálohami a skutečnými náklady byl vypočítáván z předepsaných záloh a skutečných nákladů, takže teoreticky vzniklý přeplatek byl zúčtován na dlužné částky. Soud I. stupně však na druhé straně přihlédl k obraně žalovaných, pokud jde o poskytnutí slevy nájemného, avšak jen v období, které bylo předmětem tohoto řízení.
Do výroku II. a IV. Podali žalovaní odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem, č.j. 19 Co 180/99-179, ze dne 10. 5. 2000, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II. a IV. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s jednotlivými námitkami žalovaných, konstatoval skutková i právní zjištění plynoucí ze spisu. K připomínce žalovaných o jejich vzájemných protinávrzích konstatoval odvolací soud, že z protokolace soudu I. stupně bylo zjištěno, že řízení ohledně částky 4.012,- Kč bylo vyloučeno k samostatnému projednání, a to při jednání dne 17. 12. 1998.
Obě rozhodnutí obecných soudů napadli navrhovatelé ústavní stížností, protože podle jejich názoru bylo těmito rozhodnutími porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení uvedených práv spatřovali navrhovatelé v tom, že podle současně platných právních předpisů mají soudy rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, když důkazy v řízení provedené hodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů. Navrhovatelé vytýkali obecným soudům neúplné zjištění skutkového stavu věci, které bylo založeno na neprovedení navržených a odůvodněných důkazních návrhů (týkajících se vzniku a platnosti či neplatnosti změn obsahu předmětného nájemního vztahu, event. změn obsahu nájemní smlouvy), jimiž by byla prokázána zjevná neoprávněnost a šikanóznost podané žaloby. Tato skutečnost ve svých důsledcích vedla ke zcela nesprávným a nespravedlivým skutkovým závěrům a následně pak k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a k nesprávnému právních a ústavně nesouladnému posouzení celé věci. Neprovedení důkazu navrženého navrhovateli (žalovanými v řízení před obecnými soudy), aniž by bylo možno skutečnost, zjistitelnou z navrhovaného důkazu, dovodit z jiných řádně provedených důkazů, představuje vždy vadu řízení, která má za následek nespravedlivé a nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření i Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření Krajský soud uvedl, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, soud není vázán důkazními návrh účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Dále Krajský soud ve vyjádření uvedl, že námitka neprovedení důkazu ohledně nepřiznání slevy na nájmu za vadná dvířka sporáku a nefunkčnost automatického uzavírání vstupních dveří byla v odůvodnění rozsudku tohoto soudu řádně zdůvodněna s poukazem na závěry znaleckého posudku provedeného soudem I. stupně. Pokud jde o uplatnění protinávrhu ze strany navrhovatelů, pak Krajský soud v rámci přezkoumávaného řízení neprováděl navržené důkazy s ohledem na vyloučení věci k samostatnému projednání, což bylo rovněž uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku. V předmětném odvolacím řízení byla projednávána na základě odvolání navrhovatelů pouze odvoláním napadená částka 310,10 Kč s příslušenstvím a znalečné.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali právě ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházejí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelů s prováděním dokazování a hodnocení důkazů tak, jak byly provedeny obecnými soudy, především pak námitka neprovedení některých navrhovaných důkazů, což podle navrhovatelů mělo za následek nesprávné posouzení a rozhodnutí ve věci. Ústavní soud přezkoumal spisový materiál zachycující průběh řízení a konstatoval, že v předmětné věci nelze nalézt podklady pro závěr, že obecné soudy při dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s pravidly zakotvenými v §132 občanského soudního řádu, pokud jde o hodnocení důkazů, stejně tak jako neporušily stanovený postup ve vztahu k tomu, který důkaz provedou. Je na místě připomenout, že navrhovatelé (žalovaní před obecnými soudy) se v řízení o dlužné nájemné bránili podaným protinávrhem, na jehož podporu uvedli řadu tvrzení a důkazů. Tento protinávrh však byl usnesením Městského soudu v Brně, sp. zn. 33 C 34/93, ze dne 17. 12. 1998, vyloučen k samostatnému projednání a nadále nebyl předmětem řízením, v němž byly vydány napadené rozsudky, nebylo proto možné navržené důkazy na podporu protinávrhu provádět v předmětném řízení jak před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím. Naproti tomu, jak vyplývá ze spisu i z výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu I. stupně, tento soud provedl a zhodnotil všechny navržené důkazy, vztahující se k předmětu uvedeného řízení. Uvedený postup dodržel i Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Současně je na místě konstatovat s odvoláním na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, že nesouhlas účastníka řízení se skutkovými zjištěními a právními závěry není sám o sobě základem pro možný závěr o porušení některého ze základních práv spojených se soudní ochranou jedince. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu