ECLI:CZ:US:2001:3.US.564.01
sp. zn. III. ÚS 564/01
Usnesení
III. ÚS 564/01
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ON, zastoupené JUDr. L.C., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 1491/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2001, sp. zn. 22 Co 71/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2000, sp. zn. 20 C 170/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím orgánů veřejné moci - rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2001
(22 Co 71/2001-149), rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2000 (20 C 170/97-115) a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000 (29 Cdo 1491/99-91), a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že jmenované obecné soudy zjistily neúplně skutkový stav věci, když nevyhověly jejím důkazním návrhům, ačkoli mělo být prokázáno, že "jediným důvodem k uzavření dodatku č. 3 ke smlouvě č. 00296 bylo usnesení vlády č. 162 ze dne 28. 2. 1996". Stěžovatelka, s odkazem na vývody nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/97, navrhla zrušení vpředu označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. května 1998 (20 C 170/97) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998 (22 Co 414/98) byla shledána důvodnou žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 6,676.118, 56 s přísl. na základě smlouvy č. 00296 o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi stěžovatelkou a ZP uzavřenou podle zák. č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a nařízení vlády č. 216/1992 Sb. (zdravotní řád). V čl. IV. bod 7. smlouvy se účastníci dohodli, jakým způsobem bude aplikováno ust. §13 odst. 3 zák. č. 550/1991 Sb., upravující případné omezení úhrad za poskytované zdravotní výkony. Dne 6. května 1996 byl uzavřen dodatek č. 3 k uvedené smlouvě v rámci tzv. akce Frekvence, vyhlášené na základě usnesení vlády, který omezoval v období od 1. 4. 1996 do 31.1 2. 1996 úhrady zdravotní péče, bez ohledu na to, zda by stěžovatelka překročila podstatně náklady na jednoho pojištěnce. Soud I. stupně a posléze i soud II. stupně vyjádřily názor, že dodatek č. 3 je absolutně neplatný (§39 obč. zák.), vzhledem k tomu, že §13 odst. 3 uvedeného zákona připouští pouze jediný důvod smluvního omezení úhrady z veřejného zdravotního pojištění, a to, že zdravotnické zařízení podstatně překračuje průměrné náklady na jednoho ošetřeného pojištěnce příslušné zdravotní pojišťovny pro daný druh zdravotnického zařízení a obor zdravotní péče. Z těchto důvodů bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání, vzhledem k tomu, že otázku platnosti smluvního dodatku pokládal za otázku zásadního právního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, na základě dovolání žalované svým rozsudkem ze dne 11. dubna 2000 (29 Cdo 1491/99) zrušil obě vpředu označená rozhodnutí soudů I. i II. stupně s tím, že se neztotožnil s jejich právním názorem stran neplatnosti dodatku č. 3. V této souvislosti konstatoval, že omezení úhrad v bodě 7. čl. IV. smlouvy se od omezení úhrad v dodatku č. 3 co do své podstaty neodlišuje, a proto účastníci smlouvy byli oprávněni ke smluvnímu omezení úhrady nepřekračujícímu rámec ust. §13 odst. 3 zák. č. 550/1991 Sb., a proto nelze ani dovodit neplatnost ustanovení předmětného dodatku pro jeho rozpor se zákonem (§39 obč. zák.).
Soud I. stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, svým rozsudkem ze dne 30. října 2000 (20 C 170/97) žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal jiný důvod neplatnosti posuzovaného dodatku, jak nově uplatnila stěžovatelka, která neplatnost předmětného dodatku č. 3 nově spatřovala i v tom, že žalovaná při jednáních podmínila uzavření tohoto dodatku navýšením hodnoty bodu z 0,53 Kč na
0,61 Kč. Dle přesvědčení stěžovatelky žalovaná tak využila ekonomické tísně stěžovatelky, nicméně soud I. stupně toto tvrzení stěžovatelky neshledal opodstatněným.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 26. března 2001 (22 Co 71/2001) rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým i právním posouzením věci soudem I. stupně a s tvrzeními stěžovatelky, v podstatě shodnými s odůvodněním ústavní stížnosti, se v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky bylo její tvrzení, že dovolací soud dospěl k nesprávnému závěru při aplikaci ust. §13 odst. 3 zák. č. 550/1991 Sb. tím, že vycházel z nesprávného skutkového základu. Ústavní soud však není další instancí v systému obecných soudů a jeho ingerence do jejich rozhodovací činnosti je vázána podmínkou, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod některého z účastníků řízení; nepřísluší mu proto přezkoumávat zákonnost, příp. správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a jelikož právní názor dovolacího soudu je založen na témže skutkovém základě jako zrušené rozsudky obecných soudů I. a II. stupně, není opodstatněné ani tvrzení stěžovatelky stran toho, že dovolací soud své rozhodnutí "neopřel o skutečně zjištěný stav".
Obdobně nedůvodná jsou obecně koncipovaná tvrzení stěžovatelky stran neprovedení "odůvodněných důkazních návrhů". Jak vyplývá z rozhodovacích důvodů obecného soudu I. stupně (odůvodnění jeho rozhodnutí), soud nepřipustil výslech svědků (dr. S.K., dr. J.P., CSc.) pro jejich nadbytečnost, což také přiměřeným a postačujícím způsobem zdůvodnil. Výtky stěžovatelky stran tohoto procesního rozhodnutí obecného soud nejsou namístě, neboť obecné soudy ani ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu nemají povinnost provést všechny důkazy navržené účastníky řízení (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), a proto v dané věci a v daných souvislostech je opačné tvrzení stěžovatelky nedůvodné.
V nálezu ve věci III. ÚS 61/97 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., vydání 1., č. 154, Praha 2000), na který se stěžovatelka odvolává, Ústavní soud vyložil, že pokud procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje současně odstranění nedostatku podmínek řízení, nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit; odkaz stěžovatelky na tento nález Ústavního soudu není proto pro odlišné skutkové okolnosti a ústavněprávní aspekty případný.
Konečně ani tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud porušil její právo vyjádřit se k věci, neboť o ní rozhodl bez jednání, není důvodné. Dovolání je mimořádným prostředkem, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu; podmínky jeho přípustnosti jsou striktně vymezeny zákonem a dokazování, pokud se výjimečně provádí, směřuje jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 al. 1 o. s. ř.), a proto se v odvolání rozhoduje zpravidla bez jednání (§243a odst. 1 al. 1 o. s. ř.). V takto zákonem stanoveném postupu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze spatřovat vady protiústavní povahy.
Nelze proto než uzavřít, že napadená rozhodnutí soudů I. i II. stupně vycházela především z právního názoru dovolacího soudu, jímž jsou tyto soudy vázány (§243d ve spojení s §226 o. s. ř.), a za situace, kdy nebylo shledáno procesní pochybení v postupu obecných soudů, nemohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, mimo jiné též proto, že v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy vyložily, které skutečnosti mají za prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jednak povahou stížnostních důvodů, jednak ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázána.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2001