ECLI:CZ:US:2001:3.US.568.2000
sp. zn. III. ÚS 568/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti I. Č., zast. JUDr. P. K., směřujícímu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 85/2000, ze dne 19. 7. 2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 13/99, ze dne 2. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 25. 9. 2000 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu Praze, sp. zn. 5 To 85/2000, ze dne 19. 7. 2000 a s ním spojeného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 13/99, ze dne 2. 6. 2000, to s tím, že oběma zmíněnými rozhodnutími byla porušena její ústavně garantovaná základní práva obsažená v čl. 95 odst. Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 13/99, který si Ústavní soud vyžádal, následně zjistil, že již shora uvedeným rozsudkem tohoto soudu byla navrhovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu dle §250odst. 1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) a uložen ji nepodmíněný trest odnětí svobody. To proto, že s podvodným úmyslem vylákala úvěr ve výši 2.000.000,- Kč předstíraje podnikatelský záměr, přičemž takto získané peníze užila jiným způsobem, když věděla již v době žádosti, že zapůjčené peníze řádně nesplatí. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že navrhovatelka si půjčovala peníze nejprve u firmy O., s.r.o., protože však nebyla schopna je v termínu vracet, požádala o úvěr i Českou spořitelnu, ten jí byl poskytnut (na avizované podnikání), z něj však splácela půjčky předchozí. Dovodil tak úmysl navrhovatelky směrem k podvodnému jednání. O jejím odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze shora uvedeným rozsudkem tak, že ji znovu uznal vinnou trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložený trest snížil. Uvedl, že soud nalézací způsobem odpovídajícímu zákonu správně zjistil skutkový stav a stejným způsobem z něj dovodil závěry právní, tedy zejména existenci přímého úmyslu jako formy zaviněného jednáními navrhovatelky. O jejím úmyslu potom nepochyboval ani soud odvolací, když i on vycházel ze skutkových zjištění, která ve věci prokazatelně byla učiněna.
Obě napadená rozhodnutí navrhovatelka napadla návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V něm má především zato, že nebyla prokázána (naplněna) subjektivní stránka trestného činu, který je jí kladen za vinu. Má za to, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (vždy v neprospěch navrhovatelky) a v naznačených souvislostech ani nerespektovaly do úvahy přicházející zásadu in dubio pro reo. Proto také navrhla obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Vrchní soud v Praze, který má zato, že vina navrhovatelky byla (za respektování příslušných procesních ustanovení) nepochybně prokázána, postup soudů nenese rysy nespravedlivého procesu, a proto navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Ústavní soud, jak již mnohokrát, musí poukázat na to, že není zařazen do soustavy obecných soudů, jako závěrečná odvolací instance. Jeho úkolem je přezkoumat napadená rozhodnutí z hlediska případné protiústavnosti spočívající především z hledisek vymezených hlavou pátou Listiny. V uvedené věci však k zásahu do základních práv, a to ani v poloze protiústavní dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo a podaný návrh je takto zjevně neopodstatněný. Vycházeje ze spisového materiálu, argumentace navrhovatelky i vyjádření Vrchního soudu v Praze, lze mít přesvědčivě za to, že v souzené věci byly prováděny zákonu odpovídajícím způsobem důkazy v takovém rozsahu, který vytvořil dostatečný prostor pro přijetí odpovídajících závěrů právních. I tyto (stejně jako provedené důkazy) jsou přiléhavé, mají logiku a přesvědčivost, zabývají se obhajobou navrhovatelky s odpovídající reakcí na její námitky. I Ústavní soud má za to, že argumentace obecných soudů je přesvědčivá, vycházeje ze skutkových zjištění nevzbuzujících pochybnosti. Nelze tedy dospět k závěru, že by skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené byly ve výrazném nesouladu, kdy právě a jedině takovýto stav by umožnil Ústavnímu soudu do přijatých rozhodnutí obecných soudů zasáhnout.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu