ECLI:CZ:US:2001:3.US.569.2000
sp. zn. III. ÚS 569/2000
Usnesení
III. ÚS 569/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. S., zastoupeného JUDr. F. T., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2000, sp. zn. 55 Co 234/2000, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2000, sp. zn. 8 E 683/98, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po splněné výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad (§30 odst. 1 zákona) ve shodě se zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve věci výkonu soudního rozhodnutí pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2000 (55 Co 234/2000-65) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2000 - 8 E 683/98-58) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); aniž by své tvrzení co do porušení posléze označeného práva blíže zdůvodnil, stěžovatel po obsáhle rozvedených výtkách na adresu obecných soudů, převážně s vlastním meritem věci nesouvisejících, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Spolu s ústavní stížností vznesl stěžovatel návrh, aby Ústavní soud zrušil také ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tento návrh podáním ze dne 1. února 2001 zdůvodnil v podstatě tím, že "povinné zastoupení advokátem nedává žádnou záruku úspěšnosti ve sporu", že stanovením povinného zastoupení "stát jen hledá další překážky poškozeným v hájení jejich zákonných práv soudní cestou apod.".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z rozhodovacích důvodů odvolacího soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, je patrno, že výkon soudního rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatele (povinného) byl obecnými soudy nařízen k vydobytí pohledávky cca 25.000,- Kč s příslušenstvím a k vydobytí nákladů jak předchozího řízení, tak řízení vykonávacího, a to poté, co obecné soudy zjistily, že pro povolení stěžovatelova žádaného odkladu provedení výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí nejsou dány zákonné důvody. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, toto je zcela ve shodě se zákonem dostatečně zřetelným a podrobným způsobem odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto, co merita věci a otázek spojených s obecným právem, lze na ně jako na správné a odpovídající stavu věci i zákonu odkázat.
Vývody a tvrzení stěžovatele v odůvodnění ústavní stížnosti, pokud vůbec mají procesní či věcnou spojitost s rozhodnutími obecných soudů, svou povahou míří vůči jejich věcné správnosti či legalitě, a proto pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž byly (opakovaně) vyloženy důvody, proč takový přezkum pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např.
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), aniž by se jevilo potřebné k zásadám, v konstantní judikatuře již dříve vyloženým, cokoli dodávat.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti současně odůvodňuje, proč nebylo třeba zabývat se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu návrhem na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2001