ECLI:CZ:US:2001:3.US.578.01
sp. zn. III. ÚS 578/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J.Č., zastoupeného JUDr. J.H., proti rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství, ČR č.j. 2 NZc 258/2001, ze dne 18. 7. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 1. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2001. Návrh směřoval proti rozhodnutí NSZ ČR, č.j. 2 NZc 258/2001, ze dne 18. 7. 2001, jímž byl odložen podnět navrhovatele k podání návrhu na popření otcovství podle §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl doplněn podáním ze dne 29. 10. 2001, kterým navrhovatel odstranil vady návrhu.
Podaným návrhem se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem přikázal NSZ, aby opětovně projednalo jeho podnět na podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení §62 zákona o rodině. Domníval se, že odložením jeho podnětu označeným rozhodnutím NSZ bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. K věci dále uvedl, že původně otcovství k dítěti uznal, protože se domníval, že s matkou dítěte budou žít, a proto chtěl, aby byl zapsán jako otec dítěte. Dále uvedl, že s matkou dítěte nikdy známost intimního charakteru neudržoval a navíc po určité době od uznání otcovství mu matka dítěte, ale i babička, odmítaly dítě ukazovat a zakazovaly mu chodit do bytu. Posléze bylo dítě svěřeno do výchovy babičce a jemu byla stanovena povinnost přispívat na jeho výživu. Proti původnímu rozsudku se neodvolal a začal se bránit tím, že není pokrevní otec dítěte až teprve v souvislosti s opětovným zvýšením výživného. NSZ opakovaně odmítalo jeho podněty na podání návrhu o popření otcovství s tím, že není v zájmu společnosti, aby k tomuto popření otcovství došlo. Navrhovatel se domníval, že postupem NSZ byl zkracován na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Navíc v roce 1998 došlo u něho ke zhoršení zdravotního stavu a je občanem se změněnou pracovní schopností, jeho zdravotní stav je trvale nepříznivý a placení výživného značně zhoršuje jeho finanční situaci.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soustavy orgánů veřejné moci a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny, jakož i z dalších jejích ustanovení, není možné vykládat tak, jakoby se garantoval úspěch v řízení, tj. že jednotlivci by bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že nejvyšší státní zástupce nevyhověl podnětu navrhovatele k postupu podle §62 zákona o rodině, tedy že nebyl podán návrh na popření otcovství. Jak již konstatovalo i Nejvyšší státní zastupitelství, po provedeném šetření nebylo zjištěno, že by zájem dítěte vyžadoval popření otcovství jeho matrikového otce a ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud. Ustanovení §62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné zákonné ustanovení o popěrném právu v rámci rodinněprávních vztahů. Jedná se o zcela výjimečné oprávnění státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek. V daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů. Stav dnešního rodinného uspořádání navrhovatele, dítěte a jeho matky, je výsledkem svobodného rozhodování dospělých jedinců o svých rodinných poměrech. Za daného stavu věci z výše naznačených důvodů proto nemohlo být dotčeno základní právo navrhovatele podle čl. 36 Listiny.
K žádosti navrhovatele, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby opětovně projednalo jeho podnět k podání návrhu na popření otcovství podle §62 zákona o rodině, Ústavní soud uvádí, že nemá jiných pravomocí než upravených v čl. 87 Ústavy ČR s tím, že ani z úpravy obsažené v §72 a následující zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nelze proto v tomto konkrétním případě dovodit oprávnění Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu