ECLI:CZ:US:2001:3.US.578.2000
sp. zn. III. ÚS 578/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Doc. PhDr. J. T., CSc., a V. T., obou zastoupených JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000, sp. zn. 17 Co 95/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2000 (17 Co 95/2000-135) a tvrdili, že "obecné soudy nejen v souladu se zákonem, ale také v intencích ústavního pořádku České republiky (čl. 1, čl. 4 Listiny základních práv a svobod) při respektu k jim ústavně přikázané povinnosti poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR) byly povinny v jejich věci využít zákonného oprávnění a poměry mezi vedlejším účastníkem, jako vlastníkem pozemku zapsaným v KN, a jimi, jako vlastníky stavby, uspořádat jinak"; po podrobné (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu, vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, navrhli, aniž by tvrzené protiústavní vady z rozhodujících hledisek blíže odůvodnili, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí obecného soudu, jako soudu odvolacího, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí podstata věci spočívá v tom, že stěžovatelům (jako žalovaným v řízení před obecnými soudy) bylo pravomocně uloženo odstranit na vlastní náklady zahradní chatu bez popisného čísla, postavenou na cizím pozemku (v řízení blíže označeném a popsaném též ve vztahu k současnému vlastníkovi); odvolací soud shodně s obecným soudem I. stupně, jehož skutková zjištění jako správná a stran věci odpovídající převzal, dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by mezi nimi a (původním) vlastníkem pozemku byla stran chaty uzavřena jiná smlouva než ta, v jejímž smyslu šlo jen o přechodné užívání nemovitosti (pozemku), nadto jen ve prospěch původní uživatelky, od níž později stěžovatelé chatu s pozemkem získali; protože co do těchto skutkových otázek je rozhodnutí odvolacího soudu podrobně odůvodněno, stačí pro odůvodnění tohoto usnesení na ně odkázat.
Z rozhodovacích důvodů odvolacího soudu dále vyplývá, že tento soud se podrobně zabýval všemi námitkami, které stěžovatelé jak v nalézacím, tak opravném řízení vznesli, a také způsobem dostatečně zřejmým vyložil, proč je odmítá, takže odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem (§157 odst. 2 o. s . ř.), a jako takovému mu ani z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Jestliže odvolací soud odmítl stěžovatelům právní důvod k vydání pozemku a odmítl rovněž námitku promlčení či nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením, stejně jako jim (a jejím právním předchůdcům) nepřiznal (v užívání pozemku) dobrou víru a konečně jestliže ani neshledal uloženou povinnost chatu odstranit v rozporu s dobrými mravy, je zřejmé, že posoudil spor stěžovatelů ze všech rozhodujících hledisek, která nejsou pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) v rozporu s ústavním pořádkem republiky.
Protože v ústavní stížnosti vyložené důvody svou povahou směřují vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecného soudu, nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou praxi Ústavního soudu, dle níž takový přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a konečně též proto, že z obsahu spisu nic nenasvědčuje tomu, že vůči stěžovatelům uplatněné právo vlastníka pozemku je "projevem šikany a porušuje tak ústavní zásadu, podle níž vlastnictví nemá být zneužívané na úkor práva druhých", Ústavní soud - odhlédnuto již od zcela neurčitých vývodů stěžovatelů [sub. a) in fine jejich ústavní stížnosti], dospěl k závěru, že odvolací soud (a důsledně také obecný soud I. stupně) se svým rozhodnutím nikterak nedotkl ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Zjevnost této neopodstatněnosti je pak dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu Ústavního soudu
za správnost: