Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.05.2001, sp. zn. III. ÚS 580/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 74/22 SbNU 137 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.580.2000

sp. zn. III. ÚS 580/2000 Nález Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě ve věci návrhu ing. E. A-ové, CSc., na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9. 1997, za vedlejší účasti A. R. a N. H-ové - R-ové, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000 a rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9. 1997, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatelka podala dne 2. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000, jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9. 1997. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 8 C 85/91-323, ze dne 26. 2. 1997 tak, že ve výroku ve věci samé byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 829 a pozemku parc. č. 828/2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území S., v ostatních částech byl výrok potvrzen. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 85/91, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka uplatnila u uvedeného soudu žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 302 s pozemkem parc. č. 829 a pozemkem parc. č. 828/2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území S. Po rozsáhlém dokazování rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem, č.j. 8 C 85/91-323, ze dne 26. 2. 1997 tak, že uložil žalovaným povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí v plném rozsahu žalobního návrhu. V odůvodnění uvedl, že navrhovatelka má postavení oprávněné osoby, jejíž majetek přešel na stát podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Dále konstatoval, že navrhovatelka způsobem upraveným v citovaném zákoně vyzvala žalované k vydání nemovitostí a tato výzva byla prokazatelně žalovaným doručena. Dále soud I. stupně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od státu v rozporu s právními předpisy, a to jednak v rozporu s vyhláškou č. 128/1984 Sb., o oceňování nemovitostí, když tehdejší znalec stanovil cenu nemovitosti v rozporu s uvedenou vyhláškou částkou 83.135,27 Kč, i když podle revizního znaleckého posudku VUT v Brně je zřejmé, že cena nemovitosti činila 109.576,54 Kč, což představuje rozdíl 25%. Je nerozhodné, konstatoval soud, zda žalovaní toto zvýhodnění iniciovali či nikoliv anebo zda o tomto zvýhodnění věděli či nikoliv. Dále soud konstatoval, že další rozpor byl s ustanovením §23 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku ve spojení se stanoviskem Ministerstva financí ČSR, č.j. 314/9 752/1985, ze dne 28. 5. 1985 a směrnicí Rady ONV v Praze 6 ze dne 14. 5. 1985. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaní jsou vzhledem k uvedeným okolnostem povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a jako takoví jsou povinni navrhovatelce předmětné nemovitosti vydat. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 19 Co 420/97-364, ze dne 24. 9. 1997, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrokové části tak, že žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání výše specifikovaných pozemků zamítl, v ostatním pak výrok potvrdil (povinnost uzavřít dohodu o vydání domu). V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl provést právní hodnocení zjištěných skutečností a jeho právní závěry je třeba považovat za správné zejména pokud jde o dům. Odvolací soud akceptoval závěry soudu I. stupně, pokud jde o aktivní legitimaci navrhovatelky jako oprávněné osoby, dále i věcnou legitimaci žalovaných, pokud jde o dům. Pokud však jde o žalobou požadované pozemky, u nichž žalovaní byli rozsudkem rovněž zavázáni je vydat, bylo odvolání důvodné. Odvolací soud uvedl, že žalovaným bylo k předmětným pozemkům zřízeno právo osobního užívání. Vydání těchto pozemků brání ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany řízení dovolání, o nichž Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem, č.j. 28 Cdo 573/99-387, ze dne 24. 8. 2000 tak, že dovolání navrhovatelky zamítl a dovolání žalovaných odmítl. Ve vztahu k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud ČR uvedl, že při posuzování právní otázky aplikace §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích vycházel výkladu tohoto ustanovení v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 142/94: "Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává rozdíl mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Není důvod se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajisté existovat vedle sebe a je možné je bez problémů právní cestou řešit." Nejvyšší soud konstatoval, že z uvedeného právního závěru odvolací soud vycházel a také dovolací soud nemá důvod zaujímat jiný právní závěr, a proto bylo nutné dovolání navrhovatelky pokládat za nedůvodné. Proti rozsudku odvolacího a dovolacího soudu podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla napadenými rozsudky porušena její základní práva, vyplývající z čl. 11 a čl. 36 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala navrhovatelka v tom, že oba soudy zaujaly nesprávný právní názor, který zakládá protismyslný a naprosto nežádoucí stav mezi restituentem domu a vlastníkem stavebního a okolního pozemku, který ve skutečnosti všechny tyto nemovitosti získal v rozporu s tehdejšími předpisy. Navrhovatelka se domnívala, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích je nutno vykládat v souladu s ustanovením §4 odst. 2 téhož zákona. Ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona za podstatné považuje nabytí věci od státu, aniž by tento pojem byl vztažen pouze k právu vlastnickému. Dále uvedla, že žalovaní získali oba pozemky pouze proto, že získali vlastnictví domu, neboť jinak by důvody ke zřízení práva osobního užívání pozemku podle zákona dány nebyly. Navíc do osobního užívání získali žalovaní pozemky v rozsahu 1.230 m2 , i když maximální rozsah pozemků k výstavbě rodinného domu byl omezen ustanovením §200 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Pro výklad §8 odst. 4 ve vazbě na §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích se navrhovatelka dovolávala i nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/98. Nesprávnou aplikací §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích pak navrhovatelce nebyla poskytnuta ochrana jejího vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Navrhovatelka rovněž vytýkala obecným soudům průtahy v projednání její věci a proto žádala, aby Ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. K námitce nesprávné aplikace a nesprávného výkladu §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích Nejvyšší soud ČR uvedl, že oba soudy vycházely z doslovného znění citovaného ustanovení a k výkladovému závěru, jenž by z tohoto slovního znění nevycházel, neshledal dovolací soud důvod a podklady ani v uveřejněné judikatuře soudů, ani v závěrech právní teorie. K námitce průtahů v řízení pak dovolací soud uvedl, že jednal bez zbytečných průtahů v rámci existujícího nápadu u tohoto soudu. Závěrem uvedl, že nelze podle jeho názoru přisvědčit důvodnosti podané ústavní stížnosti. K výzvě Ústavního soudu podali dále vyjádření i vedlejší účastníci. Ve vyjádření uvádějí, že návrh není důvodný, protože navrhovatelka argumentuje především nesouhlasem s právními závěry obecných soudů. Vedlejší účastníci nepovažují důvody, uváděné navrhovatelkou za porušení základních práv a svobod chráněných Listinou, protože nejsou konkretizovány a není jednoznačně dovozeno, jakým konkrétním postupem soudu byla porušena označená základní práva. Vedlejší účastníci proto navrhovali, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy navrhovatelka podáním ze dne 9. 4. 2001 a Nejvyšší soud ČR podáním ze dne 10. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny navrhovatelovy základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala právě ochrany základní práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je důvodný. Ústavní soud při posuzování předmětné věci vycházel především z právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, v němž bylo konstatováno, že Ústavní soud "při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR vychází zejména z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem" (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 203)." Ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se verbis expressis nevztahuje k existenci vlastnického práva, nýbrž pouze k otázce vydání pozemku, na jehož vydání by za jiných okolností nárok byl. To znamená, že toto ustanovení představuje toliko překážku vlastního vydání pozemku, spočívající v tom, že původní vlastník se nemůže ujmout svého vlastnického práva, ale že mu náleží toliko finanční náhrada (§8 odst. 5 cit. zákona). Podle ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena". Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V tomto ustanovení (§4 odst. 2 citovaného zákona) se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Z tohoto obecného východiska Ústavní soud dovozuje, že je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení (§8 odst. 4) vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona. Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V praxi tedy orgány veřejné moci nemohou ustanovení §8 odst. 4 citovaného zákona chápat jako "absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona. S tímto právním závěrem není v rozporu ani nález Ústavního soudu citovaný ve vyjádření Nejvyššího soudu, neboť v tomto nálezu vyslovil Ústavní soud pouze názor, že ustanovení §8 odst. 4 citovaného zákona nerozeznává rozdíl mezi zastavěnými a nezastavěnými pozemky. Obdobně rozhodoval Ústavní soud i nálezem, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 2. 6. 1999, který se věcně shoduje s předmětnou věcí, ale i nálezem, sp. zn. IV. ÚS 545/98, ze dne 18. 5. 1998, i když tento nález se týkal jiného restitučního zákona, právní názory v něm uvedené jsou však plně použitelné i v dané projednávané věci. Vzhledem k výše uvedenému a protože důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu, měnícího výrok soudu I. stupně, i pro rozhodnutí dovolacího soudu byla aplikace §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rozhodnutích, nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak označeno ve výroku tohoto nálezu a napadená rozhodnutí zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. května 2001