ECLI:CZ:US:2001:3.US.591.01
sp. zn. III. ÚS 591/01
Usnesení
III. ÚS 591/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, mimo ústní jednání dne 20. listopadu 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 8. září 2001 a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka postup obecného soudu (Okresního soudu v Jindřichově Hradci) a tvrdila, že jím obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva došlo tím, že jmenovaný obecný soud její návrh, podaný ve smyslu ustanovení §175 o. s. ř., vyřídil toliko písemným sdělením (vyšší soudní úřednice ze dne
2. ledna 2001), z jehož obsahu je patrno, že tento obecný soud - pro důvod v přípise
uvedený - řízení ve smyslu označeného ustanovení zákona nezahájí.
S tvrzením, že podala-li "návrh ve formě předepsané zákonem", stěžovatelka dovodila, že bylo povinností obecného soudu tento návrh (projednat a) vyřídit rovněž ve formě předepsané zákonem" a nikoli na něj reagovat toliko přípisem, z jehož obsahu je zřejmé, že obecný soud "zaměnil její návrh za jakousi žádost o doprojednání dědictví"; protože náprava ve věci nebyla sjednána ani (jí vyvolaným) zásahem předsedy soudu ani zásahem ministerstva spravedlnosti, a protože postup obecného soudu vykazuje též znaky libovůle a bezdůvodných průtahů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obecnému soudu "přikázal projednat a rozhodnout, ve formě předepsané občanským soudním řádem, návrh stěžovatelky, podaný ve smyslu §175 o. s. ř. dne 16. listopadu 2000 na projednání nově vzešlého majetku po jejím otci J. S.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Nejen z odůvodnění ústavní stížnosti, ale také z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v obdobné pravomocně skončené stěžovatelčině věci (Okresního soudu v Jindřichově Hradci - 2 C 1201/92), stejně jako z obsahu spisů Ústavního soudu (zn. II. ÚS 336/99 a
I. ÚS 632/2000) se podává, že stěžovatelka z různých právních důvodů usiluje vůči rozličným subjektům o vyslovení neplatnosti trhové smlouvy (ze dne 17. srpna 1950) stran (v řízeních přesně označených a popsaných) nemovitostí svého času vlastnicky náležejících jejímu, dnes již zemřelému, otci J. S. a uzavřené mezi ním a jejich současnými vlastníky.
Skutkovým a koneckonců i právním základem stěžovatelčina nároku je tvrzení, že již zmíněná trhová smlouva je pro tvrzené její formální vady (scházejí i podpisy prodávajících) absolutně neplatná a že v důsledku toho její zemřelý otec vlastnictví k posuzovaným nemovitostem nepozbyl, a protože tyto v dědickém řízení po něm projednány nebyly (viz obsah spisu D 14/60), jde v současnosti o majetek nově se objevivší, který je třeba dodatečně v dědickém řízení projednat; z výpisu z pozemkové knihy kat. území S. je však patrno, že posuzované nemovitosti jsou (na základě dotčené smlouvy trhové) ve vlastnictví jiných osob (manželů M.).
Již z toho, co uvedeno, je zřejmé, že posouzení stěžovatelkou tvrzeného nároku je odvislé od zjištění a posouzení sporných okolností, které však v dědickém řízení jako v řízení nesporném projednávat nelze (§175a anal. §175k odst. 2 o. s. ř.), nehledě již ani k tomu,
že - pro existenci vlastnictví jiných osob ke stěžovatelkou označenému majetku - není splněna ani podmínka "nově se objevivšího majetku", neboť jen stěžovatelkou tvrzený nárok na vlastnictví k němu reálnou jeho existenci schopnou projednání v dědickém řízení nahradit nemůže; řečeno jinými slovy, posuzované nemovitosti by mohly být dodatečně v dědickém řízení projednány teprve tehdy, bylo-li by, v jiném než dědickém řízení, pravomocně zjištěno, že vlastnictví k nim na současné vlastníky nepřešlo.
Posuzováno těmito hledisky, bylo by na místě stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítnout, zřejmě jako zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na to, jakým (formálním) způsobem se stěžovatelka snažila řízení ve smyslu ustanovení §175x o. s. ř. před obecným soudem vyvolat; z toho, že dědické řízení je řízení nesporné, které obecný soud (zpravidla) zahajuje z moci úřední (§175a odst. 2 o. s. ř.), vyplývá, že i návrh "podaný v předepsané formě" má ve své podstatě - obdobně jako je tomu kupř. v trestních věcech
u stížnosti pro porušení zákona - povahu podnětu k zahájení (dědického) řízení, a proto
také neshledá-li obecný soud - jak tomu bylo ve stěžovatelčině věci - pro zahájení řízení dostatek zákonných nebo skutkových podmínek, s ním jako s takovým naloží.
Podle informací, které má Ústavní soud k dispozici, praxe obecných soudů v těchto věcech není jednotná, neboť některé z nich, nezahájí-li uvažované řízení, vyrozumí toho, kdo o zahájení takového řízení usiluje, přípisem, jiné tak činí usnesením; podle přesvědčení Ústavního soudu ani jeden z těchto způsobu však není - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - procesním pochybením, které by se dotýkalo ústavně zaručených práv, včetně ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to i s přihlédnutím k tomu, že ve stěžovatelčině věci byla činná pověřená vyšší soudní úřednice [§6 odst. 2 písm. i) vyhl. č. 37/1992 Sb.].
Svůj nesouhlas s postupem obecného soudu, jehož stanovisko k jejímu "návrhu, podanému v zákonem předepsané formě", bylo jí sděleno přípisem ze dne 2. ledna 2001, vyslovila stěžovatelka stížnostmi (dne 19. ledna 2001) předsedovi soudu a následně (dne
17. července 2001) ministru spravedlnosti; stěžovatelka v těchto svých podáních však přehlédla, že postup obecného soudu, s nímž nesouhlasí, je součástí (nezávislé) rozhodovací činnosti, do níž ani předseda soudu ani ministr spravedlnosti jako představitelé soudní (státní) správy zasáhnout nemohou, a proto k těmto "procesním prostředkům", z hlediska podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, přihlédnout nelze, nehledě již ani k tomu, že projednání nesouhlasu stěžovatele s postupem obecného soudu je i pro takový případ právně upraveno
(§7 vyhl. č. 37/1992 Sb. per analog.).
Protože stěžovatelce stanovisko obecného soudu bylo doručeno dne 9. ledna 2001, a protože vůči němu stěžovatelka nebrojila stanoveným postupem, byla její ústavní stížnost, svěřená k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2001, posouzena jednak jako opožděná (§72 odst. 2 zákona), jednak jako podaná za opomenutí přípustných procesních prostředků (§75 odst. 1 před středníkem zákona), a proto bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. listopadu 2001