ECLI:CZ:US:2001:3.US.625.2000
sp. zn. III. ÚS 625/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti Z., s.r.o., zastoupené JUDr. V. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 22/99-62, ze dne 9. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala cestou telefaxového podání dne 20. 10. 2000, doplněného písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2000, návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 22/99-62, ze dne 9. 6. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j. FŘ-4847/3/98, ze dne 17. 11. 1998. Uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství byl částečně změněn platební výměr na daň z přidané hodnoty za měsíc leden 1997, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 5 dne 16. 2. 1998, pod č.j. 51411/98/005912/6519, a to v řádce č. 32 (vývoz zboží) s tím, že výsledná částka vyměřené daně (nadměrný odpočet ve výši 19.602,- Kč) se nemění. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 22/99, Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala u uvedeného správní žalobu, kterou žádala přezkoumat zákonnost rozhodnutí výše uvedených finančních orgánů. Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatelce byl platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen "správce daně") č.j. 51411/98/005912/6519, ze dne 16. 2. 1998, stanoven nadměrný odpočet pro daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1997 ve výši 19.602,- Kč. Tento platební výměr byl vydán v rámci vytýkacího řízení provedeného správcem daně, které bylo zahájeno výzvou, č.j. 51268/97/005913/5468, ze dne 10. 3. 1997, v souvislosti s podáním daňového přiznání na odpočet daně z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období. Správce daně na základě provedeného šetření dospěl k závěru, že navrhovatelka neprokázala ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") dostatečně skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, o nichž měl správce daně pochybnosti. Na základě tohoto závěru pak správce daně neuznal nárok na odpočet v daňovém přiznání v uvedené výši, vyloučil i uskutečnění vykázaného vývozu a vystavil napadený platební výměr. Správce daně vycházel ze závěru, že navrhovatelkou nebylo prokázáno, že spornou dodávku uskutečnil na dokladu uvedený plátce a ani nebylo prokázáno, že by dodávku uskutečnil jiný plátce, z něhož vyvodil, že předložený doklad postrádá náležitosti uvedené v §12 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), a proto nárok na odpočet neuznal. Ústavní soud dále zjistil, že proti uvedenému platebnímu výměru podala navrhovatelka odvolání, o němž rozhodovalo Finanční ředitelství pro hl. město Prahu. Finanční ředitelství rozhodnutím, č.j. FŘ-4847/3/98, ze dne 17. 11. 1998, změnilo v platebním výměru jednu částku na ř. 32, celkovou výši vyměřené daně nezměnilo a v ostatních částech odvolání zamítlo. V odůvodnění rozhodnutí Finanční ředitelství uvedlo, že v tomto případě nezpochybnilo uskutečnění vývozu, neboť předložené doklady o vývozu splňují podmínky stanovené v §45 zákona o dani z přidané hodnoty, a proto rozhodl o změně položky na ř. 32. Dále však uvedl, že k prokazovanému vývozu je nutno podotknout, že celní úřad u vyváženého zboží provádí pouze namátkové kontroly, v ostatních případech vývoz potvrzuje. Dále Finanční ředitelství uvedlo, že navrhovatelka pak neprokázala, že skutečně vyvezla deklarované zboží uvedenému subjektu v uvedeném množství, neprokázala ani původ zboží a oprávněnost nároku na odpočet. Dále konstatoval, že správce daně v této daňové věci provedl rozsáhlé šetření a zjištěné důkazy pak hodnotil i ve vzájemné souvislosti, přičemž v souladu s §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků přihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství podala navrhovatelka správní žalobu, kterou se domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí obou finančních orgánů. Městský soud v Praze po provedeném řízení rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 28 Ca 22/99-62, ze dne 9. 6. 2000 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění pak Městský soud v Praze uvedl, že zákonnou povinnost prokazovat všechny skutečnosti, uváděné v daňovém přiznání měla od podání daňového přiznání navrhovatelka a při místním šetření i zaslanou výzvou byla správcem daně na tuto povinnost upozorněna. Opírala-li navrhovatelka své argumenty stále jen o doklady, jejichž věrohodnost byla v průběhu daňového řízení zpochybněna (vystavená faktura, protokol o předání zboží, příjmový doklad) a o doklady, které nemohly prokázat původ zboží, jeho nabytí a další distribuci navrhovatelkou (přepravní doklady, popř. doklady o vývozu zboží či prodeji do tuzemska), pak navrhovatelka neusnesla své důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Dále Městský soud konstatoval, že Finanční ředitelství mělo dostatek důvodů k tomu, aby v dané věci aplikovalo ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Úvaha správního orgánu, která je podkladem pro aplikaci citovaného ustanovení, vycházela z přesvědčivého hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 3 citovaného zákona. Při hodnocení důkazů správní orgán vycházel z poznatků místních šetření provedených u dožádaných správců daně. V řízení byly prokázány skutečnosti odůvodňující pochybnosti správce daně ve smyslu §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků a navrhovatelka neunesla důkazní břemeno podle §31 odst. 9 citovaného zákona. Správní orgán proto, konstatoval Městský soud v Praze, musel výsledky dokazování nepotvrzující, že se uskutečnilo zdanitelné plnění, podrobit právnímu hodnocení podle §2, §9, §12 a §19 zákona o dani z přidané hodnoty. Byl vázán citovanou právní úpravou, která uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty podmiňuje nejen doložením zdanitelného plnění daňovými doklady, jak to ukládá ustanovení §19 odst. 2 citovaného zákona, ale v případě pochybností o plnění podmínky daně podle §19 odst. 1 citovaného zákona (přijetí plnění) i jinými důkazy o tom, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo. Za uskutečněné zdanitelné plnění nelze považovat to, co bylo zaúčtováno, aniž by plnění bylo skutečně realizováno. Pokud tedy finanční orgán dospěl k závěru, že navrhovatelka neprokázala, že předmětná faktura vystavená dodavatelem - S., s.r.o., je podložena reálným plnění, pak správce daně tuto fakturu nemohl považovat za daňový doklad pro prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Nejednalo se tedy o neuznání faktury jako daňového dokladu pro její formální vady, které by podle názoru navrhovatelky bylo možno odstranit, či správcem daně akceptovat, ale jednalo se o neuznání této faktury z důvodu neprokázání, že se uskutečnilo zdanitelné plnění na faktuře uvedené a že dodavatel označený na faktuře uskutečnil zdanitelné plnění. Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení napadeného rozsudku pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení uvedených práv spatřovala navrhovatelka v tom, že Městský soud v Praze v předmětné věci rozhodl jinak než v dalších svých rozhodnutích vydaných pod jinými spisovými značkami, i když se jednalo o případy, které navrhovatelka realizovala v přibližně stejné době zcela analogickým způsobem. Dále argumentovala tím, že Městský soud v Praze opíral své odůvodnění o skutečnosti, které v době vydání napadeného rozhodnutí správním orgánem nebyly známy (potvrzení Generálního ředitelství cel a úřední záznam Policie ČR), čímž soud porušil ustanovení §250i odst. 1 občanského soudního řádu. Dále navrhovatelka soudu vytýkala chybné hodnocení provedeného důkazu (chybné hodnocení vypovídací schopnosti konkrétního svědka ve vztahu k činnosti společnosti D., s.r.o. a chybné posouzení uskutečnění zdanitelného plnění). Konečně navrhovatelka namítala, že soud přehlédl změny způsobu argumentace finančních orgánů v průběhu celého řízení od počátečního popírání existence zboží přes tvrzení o neprokázaném původu zboží a zpochybnění vývozu až po popření uskutečnění zdanitelného plnění. Správce daně se opíral a argumentaci tzv. řetězců dodavatelů, jakoby existence na sebe navazujících dodavatelů byla něčím protiprávním. Obchodní řetězce in natura existují v celém světě a jsou obecně akceptovatelným faktem. Uvedenými postupy Městský soud v Praze podle názoru navrhovatelky porušil jednak ustanovení §250i o.s.ř., jakož i zásadu nestranného posouzení sporu občana proti státnímu orgánu, kdy právo na spravedlivý proces občana bylo potlačeno ve prospěch kusých a tendenčně interpretovaných zjištění státního orgánu.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Městský soud v Praze jako účastník řízení. Městský soud konstatoval, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách směřujících do hodnocení důkazů soudem v uvedených otázkách a soud je toho názoru, že nejsou namítány skutečnosti podstatné pro posouzení tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Dále uvedl, že má především za to, že v dané věci nelze právní závěr soudu srovnávat s jinými jeho závěry obsaženými v dalších rozsudcích Městského soudu v Praze ve věcech rozhodování správce daně ohledně jiných obchodních případů navrhovatelky. Pokud se jedná o namítaná jiná rozhodnutí senátu 28 Ca, uvedl Městský soud, že v těchto případech nešlo o analogické důkazní situace, důkazní situace byla jiná, a proto soud shledal potřebu dořešit skutkový stav a doplnit dokazování ohledně fiktivní fakturace. V žádném případě však soud ani v těchto případech neshledal taková skutková zjištění, která by odůvodňovala nárok navrhovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty, a v tomto smyslu ani žádné závěry neučinil. Pokud jde o namítané rozhodnutí vydané senátem 38 Ca, nemůže se Městský soud v Praze, senát 28 Ca k tomuto rozhodnutí vyjádřit, protože věc neprojednával. Dále se Městský soud v Praze vyjádřil i k dalším připomínkám, týkajícím se nesprávného hodnocení důkazů soudem. Konstatoval, že namítané důkazy (potvrzení Generálního ředitelství cel a úřední záznam Policie ČR) nebyly rozhodujícími důkazy pro posouzení věci, dokreslovaly pouze to, co finanční orgány i soud dovodily z ostatních důkazů provedených v daňovém řízení. K námitce nesprávného hodnocení výpovědi zplnomocněného zástupce společnosti D., s.r.o., soud uvedl, že věrohodnost této výpovědi soud posuzoval a v odůvodnění řádně zhodnotil. Soud také důvodně akceptoval argumentaci správního orgánu o fiktivní fakturaci zboží v řetězci dodavatelů, a to nikoliv proto, že by samotná existence takového řetězce dodavatelských firem byla protiprávní, nýbrž proto, že vyšly najevo skutečnosti zpochybňující správnost a pravdivost účetních dokladů dokumentujících fakturaci a převod zboží, a to právě na samém počátku řetězce. Jestliže pak navrhovatelka jinými důkazy ve smyslu své zákonné důkazní povinnosti neprokázala, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, pak o její daňové povinnosti nemohl být učiněn jiný právní závěr než ten, k němuž došel v daňovém řízení správce daně i odvolací správní orgán. Dále Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že pouhý nesouhlas navrhovatelky s hodnocením důkazů správními orgány a soudem, které respektuje prokázaná fakta a hodnotí je ve vzájemné souvislosti, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je polemika navrhovatelky s hodnocením důkazů provedeným Městským soudem v Praze a s právními závěry, které obecný soud ze skutkových zjištění vyvodil. Ústavnímu soudu na tomto místě nezbývá než připomenout, že je ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud však také jednoznačně deklaroval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, které prováděl obecný soud, pokud obecný soud respektoval zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak mu ji ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Přezkoumávat proces hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl jedině tehdy, jestliže by vyvozené právní závěry byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, což však v této věci nenastalo. V předmětné věci Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že obecný soud postupoval při hodnocení důkazů plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemných souvislostech. Pokud jde o namítané nesprávné hodnocení konkrétních důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že zde nelze najít extrémní nesoulad, naopak obecný soud v odůvodnění dostatečně průkazně uvedl, jak a proč těmto konkrétním důkazům přikládal určitou váhu. Ústavní soud se ve vztahu k argumentaci navrhovatelky jinými rozhodnutími téhož senátu Městského soudu ztotožnil s vyjádřením Městského soudu v Praze, senátu 28 Ca v tom, že nelze bez dalšího argumentovat těmito rozhodnutími, když skutkový stav se liší. Stejně tak nelze připustit argumentaci i rozhodnutím jiného senátu Městského soudu, jestliže je opřena jen o hodnocení důkazů. Dále Ústavní soud konstatoval, že jen ve skutečnosti, že obecný soud s respektováním zásady volného hodnocení důkazů hodnotil provedené důkazy určitým způsobem, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces včetně zásady rovného postavení účastníků řízení. V obecném pohledu pak Ústavní soud konstatoval, že obecný soud přezkoumal napadené rozhodnutí finančního orgánu s náležitou pozorností, vycházel z konkrétních důkazních prostředků založených ve správním spise, ve věci svolal ústní jednání, jehož se zúčastnily obě strany a k věci se vyjadřovaly. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu