ECLI:CZ:US:2001:3.US.646.2000
sp. zn. III. ÚS 646/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a členů JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V. S., zastoupeného JUDr. A.J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2470/99-62, ze dne 22. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 19 Co 47/99-51, ze dne 1. 6. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 2. 11. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2470/99-62, ze dne 22. 8. 2000, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 19 Co 47/99-51, ze dne 1. 6. 1999. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně, č.j. 4 C 155/98-35, ze dne 4. 11. 1998, jímž tento soud zamítl žalobu navrhovatele, aby žalovaný ing. J. S. byl povinen vydat navrhovateli jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 87 a pozemku parc. č. 177/2 v obci Z. - B., k.ú. Z., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jičíně na listu vlastnictví č. 357 a žalovaný M. S. byl povinen vydat navrhovateli ideální jednu polovinu pozemku parc. č. 178/1 a pozemku parc.č. 178/3 v obci Z. - B., k.ú. Z., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jičíně na listu vlastnictví č. 75. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 155/98, vedený u Okresního soudu v Jičíně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 10. 8. 1998 domáhal vydání odpovídajícího podílu nemovitostí od žalovaných, tj. ing. J. S. a M. S. ml. s poukazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 1996, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 2/1997, kterým byla zrušena jednoroční lhůta k uplatnění nároku upravená v §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Z citovaného nálezu Ústavního soudu navrhovatel dovozoval, že je oprávněnou osobou, jejíž nároky nebyly uspokojeny. Výše specifikované nemovitosti byly povinnou osobou (Zemědělské družstvo v S.) vydány původně žalovanému M. S. st., synovi původních vlastníků a strýci navrhovatele, a to dohodou ze dne 9. 3. 1992. M. S. st. předmětné pozemky daroval dne 26. 10. 1994 svým synům (J., M. a J. S.) do podílového spoluvlastnictví. Mezi novými vlastníky pak následně došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, takže v době rozhodování soudu jsou výlučnými vlastníky M. S. ml. a ing. J. S. Okresní soud v Jičíně rozsudkem, č.j. 4 C 155/98-35, ze dne 4. 11. 1998, žalobu zamítl. Z odůvodnění vyplynulo, že soud I. stupně se zabýval otázkou včasnosti takto uplatněného nároku a dospěl k závěru, že citovaným nálezem Ústavního soudu byla otevřena možnost uplatnit nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jen osobám, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR. Podle názoru soudu I. stupně citovaný nález navazuje na dřívější nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994, který vedl k novému vymezení okruhu oprávněných osob, když byla zrušena podmínka jejich trvalého pobytu na území ČSFR. Z uvedeného pak vyplývá, dovodil soud I. stupně, že osoby, které mohly uplatnit své nároky až v návaznosti na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nemohly je uplatnit v jednoroční lhůtě stanovené k 1. 4. 1992. Navrhovatel naproti tomu splňoval podmínku trvalého pobytu podle původního znění zákona o mimosoudních rehabilitacích a mohl nárok uplatnit v jednoroční lhůtě, což neučinil, a proto jeho právo domáhat se vydání věci vůči oprávněným osobám, jimž byly nemovitosti skutečně vydány, zaniklo, a žaloba byla pro opožděnost zamítnuta.
K odvolání navrhovatele, který vytýkal nesprávné právní posouzení věci s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. se zdůrazněním, že nebyla po zrušení nálezu lhůta pro uplatnění nároku vůči osobám dříve uspokojeným omezena, rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j. 19 Co 47/99-51, ze dne 1. 6. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a ve výroku připustil dovolání v otázce zásadního právního významu. V odůvodnění konstatoval, že soud I. stupně provedl ve věci potřebné důkazy, ze kterých učinil odpovídající skutková zjištění. Krajský soud se ztotožnil i s právním posouzením věci a dodal, že z odůvodnění nálezu Ústavního soudu vyplynulo, že důvodem jeho vydání bylo odstranění nerovnosti v právech osob, které získaly status oprávněné osoby již s účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích a osob, které stejný status získaly až okamžikem účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. Krajský soud proto shodně se soudem I. stupně dovodil, že nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. nebylo opětovně založeno právo uplatnit nárok těm oprávněným osobám, kterým lhůta k uplatnění nároků podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích uplynula již dne 1. 4. 1992. Krajský soud však shledal i další důvod pro zamítnutí žaloby, který spočíval v nedostatku pasivní legitimace žalovaných v tomto řízení. Podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích mohou oprávněné osoby, jejichž nároky nebyly uspokojeny, uplatnit tyto nároky u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Předmětné nemovitosti byly vydány M. S. st., žalovaní jsou až dalšími nabyvateli nemovitostí a nejsou osobami, kterým nemovitosti byly vydány. Nárok podle §5 odst. 5 citovaného zákona tak mohl být uplatněn pouze proti M. S. st. Ve výroku rozsudku Krajský soud v Hradci Králové připustil dovolání v otázce zásadního právního významu, a to "zda nároky podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích mohou uplatnit všechny oprávněné osoby bez rozdílu či pouze osoby, které nárok nemohly uplatnit před vykonatelností nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb."
K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR. K předmětné věci Nejvyšší soud uvedl, že nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 došlo ke zrušení části znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" v §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění citovaného nálezu, v němž se uvádí, že Ústavní soud se přidržuje argumentace obsažené v nálezu pléna, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, ze dne 13. 12. 1995 "pokud je existence práva spojena se lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění". Podstatou tu však je to, že zatímco nároky některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, nároky jiných osob uspokojeny nebudou. Zrušením již konstatované části ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích se otevírá neuspokojeným osobám cesta k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení. Nárok však mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala. Nejvyšší soud konstatoval, že z uvedených právních závěrů vycházel i soud odvolací, stejně jako soud dovolací, a proto nemohl přisvědčit závěrům navrhovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomuto závěru pak Nejvyšší soud rozsudkem, č.j. 28 Cdo 2470/99-62, ze dne 22. 8. 2000, podané dovolání zamítl.
Proti rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu podal navrhovatel ústavní stížnost s tím, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že soudy měly při rozhodování vycházet ze zákonného textu předmětného ustanovení. Domnívá se, že nelze gramatickým ani systematickým výkladem ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích dospět k závěru, že daný nárok nemohou uplatnit všechny oprávněné osoby bez rozdílu, ale pouze osoby, které tento nárok nemohly uplatnit před vykonatelností nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. Navrhovatel dále pokládal za nesprávnou již tu skutečnost, že zákon o mimosoudních rehabilitacích počítal v §5 odst. 5 s možností, že budou uspokojeny pouze nároky některých oprávněných osob, zatímco nároky jiných osob zůstanou neuspokojeny. K doplnění této námitky poukazoval na jednání oprávněné osoby, jíž byly nemovitosti vydány a na jednání povinné osoby, která se projevila v řízení vedených pod jinými sp. zn. u Okresního soudu v Jičíně. Konečně navrhovatel namítal nepřiměřeně krátkou lhůtu stanovenou k uplatnění nároku oprávněných osob podle citovaného ustanovení, protože v této době sotva získal podklady k uplatnění nároku u povinné osoby a vypořádal se s právním posouzením rozsahu svého nároku. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve stručném vyjádření Nejvyšší soud konstatoval, že ústavní stížnost směřuje proti výkladu nálezu Ústavního soudu č. 2/1997, a proto jen tento soud je nejpovolanějším orgánem, který může posoudit, zda byl citovaný nález soudy všech tří stupňů správně pochopen a na předmětnou věc správně aplikován. Nejvyšší soud uvedl, že nepovažuje podanou ústavní stížnost za důvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základních práva zakotveného v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, jim předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je nesouhlas navrhovatele s právním názorem obecných soudů, pokud jde o aplikaci §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění nálezů Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. Vzhledem k tomu, že se jedná o výklad a aplikaci nálezů Ústavního soudu, zabýval se tento soud při posuzování návrhu právě otázkou, zda obecné soudy postupovaly při aplikaci citovaných rozhodnutí takovým způsobem, který jednoznačně z těchto rozhodnutí vyplývá. Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí konstatoval, že obecné soudy všech stupňů postupovaly při výkladu citovaných nálezů ústavně konformním způsobem a předmětnou věc posoudily a rozhodly v souladu s ustanovením §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění citovaných nálezů. V odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb. Ústavní soud uvedl, že nález č. 164/1994 Sb. "se nedotýká ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož, byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Takto vznikla situace, že osoby, kterým byl uvedeným nálezem Ústavního soudu přiznán status oprávněných osob, nemohou již svůj nárok vyplývající z ustanovení §5 odst. 5 zákona uplatnit, ať již vůči povinným osobám podle ustanovení §5 odst. 2 zákona, tak i u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána(§5 odst. 5 zákona). Jinými slovy, rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení §5 odst. 5 zákona nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení." Závěrem odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb. Ústavní soud uvedl, že "zrušením již konstatované části ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení." Z uvedeného je jednoznačně patrno, jak Ústavní soud rozhodl při zrušení ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rozhodnutích. Nelze přisvědčit navrhovateli, že obecné soudy musejí vycházet jen z textu zákona, protože nález Ústavního soudu je významným právním nástrojem, kterým je text zákona doplněn, a který musí být vždy při aplikaci nálezem "postiženého" ustanovení využit. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud neshledal v právním názoru obecných soudů porušení základního práva navrhovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde o další námitky navrhovatele, týkající se jednání oprávněné osoby, jíž byly předmětné nemovitosti vydány, v jiných věcech, konstatoval Ústavní soud, že tato řízení nejsou předmětem ústavního přezkoumání, a proto jim nemohl věnovat pozornost. Pokud jde o námitku nepřiměřeně krátké prekluzívní doby k uplatnění nároku u soudu, stanovené v §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích v původním znění, Ústavní soud se k ní vyjádřil nepřímo v odůvodnění nálezu č. 2/1997 Sb., když uvedl, že je nutno brát v úvahu i kolizi s již nabytými právy jiných oprávněných osob.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu