ECLI:CZ:US:2001:3.US.670.2000
sp. zn. III. ÚS 670/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném R. Š., zast. JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 118/2000, ze dne 14. 9. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 94/99, ze dne 6. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 2000 zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 118/2000, ze dne 14. 9. 2000 a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 94/99, ze dne 6. 6. 2000. To s tím, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená mu Ústavou ČR, resp. Listinou základních práv a svobod (dále Listina), konkrétně stanovená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 7, čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 5 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), jejichž porušení souhrnně spatřuje porušení principů spravedlivého procesu a "rovnosti stran".
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 94/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl pravomocně odsouzen, když byl uznán vinným trestným činem loupeže dle ust. §234 odst. 1, 2 písm. a, b) trestního zákona (dále tr. zák.) k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Navrhovatelem podané odvolání bylo citovaným usnesením Vrchního soud v Praze podle §256 tr.ř. zamítnuto.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že v předmětné věci nebyl soudy zjištěn úplně skutkový stav věci, přesvědčivě nebyla vyvrácena jeho obhajoba, soudy se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích slyšených svědků a nebyly provedeny navrhované důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch. Napadená rozhodnutí navrhl zrušit s ohledem na namítané porušení již shora označených jeho základních práv, včetně chybně označeného čl. 37 odst. 7 Listiny, který v tomto dokumentu vůbec obsažen není.
K podanému návrhu se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který poukázal na to, že v podaném návrhu se v něm obsažená argumentace omezuje pouze na hodnocení důkazního stavu (odlišné hodnocení provedených důkazů soudem a potřeba provádění dalších důkazů ve věci z pohledu navrhovatele). V tomto směru Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v rámci kterého se ke vzneseným námitkám podrobně vyjádřil. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Po zvážení obsahu příslušného spisového materiálu, argumentace navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Podaný návrh posuzoval přirozeně z hlediska ústavněprávního, které jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s Ústavou ČR a stejně tak i s obsahem Listiny a Úmluvy. Z obsahu podaného návrhu je zřejmé, že navrhovatel opakuje argumentaci, kterou užil zejména v rámci svého odvolání v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud shledal, že odvolací soud na námitky vznesené navrhovatelem reagoval, když konstatoval, že v konaném trestním řízení vedeném ve věci navrhovatele byl respektován trestní řád a procesní práva navrhovatele (včetně jeho práva na obhajobu) byla dodržena. Vysvětlil procesní postavení slyšeného svědka (dříve spoluobviněného), poukázal i na svědectví podané poškozeným i svědkem Š., když ta se doplňují a jednoznačně prokazují vinu navrhovatele. Odvolací soud poukázal na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, které z hlediska jeho rozsahu označil za vyčerpávající. Stejně tak i to co se týče argumentace stran učiněných skutkových závěrů, k níž dospěl logickou úvahou a poukázal i na přesvědčivé vysvětlení soudu nalézacího stran popsaní důvodů pro které neprováděl další důkazy (označené navrhovatelem) a to pro jejich nadbytečnost. Takto (správně) zjištěným skutkovým závěrům dle přesvědčení odvolacího soudu odpovídá i užitá právní kvalifikace. Ke stejným závěrům (i z hlediska již označeného spisového materiálu v dané věci), dospěl i ústavní soud, který je rovněž přesvědčen o tom, že dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu a do té míry odpovědně, že umožnilo obecným soudům dospět ve svých rozhodnutích k jednoznačným závěrům, které také přesvědčivě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Na námitky vznesené navrhovatelem soudy adekvátně reagovaly, zabývaly se jimi a svůj postoj k nim také zřetelně vysvětlily (včetně vznesených návrhů na další dokazování, provedení dalších důkazů). Stejně pečlivou pozornost věnovaly obecné soudy i vyvození adhezních právních závěrů ve vztahu k závěrům skutkovým. Pokud tedy soudy respektovaly příslušné trestněprávní zákony, jak tomu bylo dle přesvědčení Ústavního soudu i v daném případě, nelze dospět k závěru, že jejich postup a posléze vydaná rozhodnutí vykazovala pochybení, která by dokonce dosáhla rozměrů protiústavních. Z důvodů shora označených nutno uzavřít, že k namítanému porušení základních práv obecně (a také navrhovatelem označených výslovně) nedošlo, když postup obecných soudů v dané věci lze bezpochyby označit jako ústavně konformní.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu