ECLI:CZ:US:2001:3.US.679.2000
sp. zn. III. ÚS 679/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném M. E., zast. Mgr. P. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 71/2000, ze dne 20. 9. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, č.j. 28 T 8/2000-616, ze dne 5. 4. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Uvedeným návrhem ze dne 19. 11. 2000, který Ústavní soud obdržel o dva dny později se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 71/2000, ze dne 20. 9. 2000 a s ním spojeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, č.j. 28 T 8/2000-616, ze dne 5. 4. 2000. To s tím, že uvedenými rozhodnutími bylo porušené jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, sp.zn. 28 T 8/2000 a z jeho obsahu zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) dílem dokonaného a dílem nedokonaného s přihlédnutím k §8 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že spolu s dalšími osobami (některé z nich byli vyloučeny ze společného projednávání věci) po vzájemné dohodě odcizili v Janově nad Nisou dne 23. 5. 1999 mezi třetí a sedmou hodinou ranní celkem 9 motocyklů a o odcizení dalších tří se pokusili. Tímto jednáním pak byla způsobena vlastníkům uvedených motocyklů (občanům Spolkové republiky Německo) škoda velkého rozsahu (krádeží), zčásti pak poškozením motocyklů škoda nikoli nepatrná. Rozsudek soudu I. stupně ve svém odůvodnění jednoznačně poukazuje na usvědčující výpověď spoluobviněného P. H., který popsal jednání navrhovatele způsobem, který koresponduje s dalšími známými skutečnostmi (doba, místo trestného činu, způsob jeho provedení) s tím, že obhajoba uplatněná navrhovatelem není přesvědčivá a prokázána, aby zcela nepochybně vyloučila jeho účast na spáchané trestné činnosti. Vůči uvedenému rozsudku se navrhovatel odvolal s tím, že v kritické době byl doma s matkou, bratrem a svědky G. Zpochybnil také věrohodnost výpovědí spoluobviněného H., který je stále doplňoval, v minulosti byl vícekrát trestán. Namítl neprovedení všech důkazů, které přicházely v úvahu, polemizoval s výši trestu, který byl uložen H. Vrchní soud v Praze o podaném odvolání rozhodl tak, že jej již citovaným usnesením dne 20. 9. 2000 zamítl. Konstatoval, že v trestním řízení bylo vždy postupováno v souladu s příslušnými trestněprávními předpisy a provedené dokazování je takového rozsahu a úrovně, že umožnilo vytvořit dostatečný podklad pro (odsuzující) rozhodnutí ve věci. Poukázal na racionálně vedené dokazování, které umožnilo učinit bezpečný závěr o vině. Odkázal na výpověď spoluobviněného H., která je věrohodná a je doplňována z tohoto pohledu i výpověďmi svědků V. a M., stejně tak i poškozených. Poukázal na provedené konfrontace i na výpovědi učiněné svědkem H. při hlavním líčení. Za významný pokládá i moták sepsaný spoluobviněným L. (se kterým se navrhovatel znal), ve kterém L. žádal svého švagra o to, aby H. pohrozil a ten, aby ve prospěch obviněných změnil svou výpověď.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v rámci kterého v zásadě užil stejnou argumentaci, jako v řízení o odvolání před obecnými soudy. Jejím jádrem je nesouhlas s výpovědí spoluobviněného H., na základě které byl navrhovatel odsouzen, včetně úvah o nevěrohodnosti tohoto svědka. Konečně je namítáno neprovedení důkazů výslechy svědka K. a K., pořízení monitorovacího systému v Liberci o průjezdu motocyklů. Má za to, že z uvedených důvodů bylo poručeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené mu Listinou základních práv a svobod (odkaz na hlavu pátou bez bližšího označení).
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení. Ten uvedl, že námitky navrhovatele uplatnil tento již v odvolacím řízení a soud na ně reagoval. V tomto směru odkázal na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí s poukazem na to, že navrhovatel znovu opomíjí důkazy, které byly provedeny a které ho usvědčují. Má za to, že podaný návrh by měl být odmítnut, případně zamítnut. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z příslušného spisového materiálu, obsahu napadených rozhodnutí, argumentace navrhovatele i vyjádření účastníka řízení, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě jest připomenout, že z hlediska ústavněprávního, které výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě právě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Nepochybně v projednávané věci je stěžejním důkazem výpověď spoluobviněného H. Vůči její přesvědčivosti nemá ani Ústavní soud v jejím souhrnu výhrad, když ta ve svém důsledku koresponduje se zjištěnými skutečnostmi a není ani v rozporu s výpověďmi uváděných svědků V. (dvojí průjezd motocyklů) a M. Další navrhované důkazy za dané situace se oprávněně jeví jako redundantní (i s ohledem na výpověď svědka K. v přípravném řízení). Úvahy o nevěrohodnosti P. H. ve světle již řečeného se jeví jako spekulativní, když zůstává skutečností, že svědek uvedl fakta, které nezúčastněná osoba nemohla znát. Bez významu v daných souvislostech nezůstává ani moták vyhotovený obviněným L., když jeho obsah věrohodnost svědka spíše potvrzuje. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že namítané porušení zásad spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) v projednávané věci nelze seznat, když činností obecných soudů nebyl zasažen onen stanovený postup vyjádřený trestním řádem, jako procesním předpisem, jímž se projednávání trestních věcí řídí.
S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu