ECLI:CZ:US:2001:3.US.739.2000
sp. zn. III. ÚS 739/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Bytového družstva Nástavby-H., zastoupeného JUDr. E. H., advokátkou, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, čj. 19 Co 353/2000-49, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 16. 12. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 18. 12. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, čj. 19 Co 353/2000-49, kterým byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 2. 2000, čj. 10 C 99/99-28 a tvrdil, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 10 C 99/99 a z něj zjistil, že dne 6. 5. 1999 podal navrhovatel žalobu o určení vlastnictví a o určení neplatnosti kupní smlouvy, směřující proti Městské části Praha 6, Bytovému družstvu a hlavnímu městu Praha. V žalobě navrhovatel požadoval, aby soud rozhodl, že je vlastníkem 1/4 domu čp. 486 a 1/4 domu čp. 487 v obci hl. město Praha, k.ú. D., zapsaných na LV č. 2934 v k.ú. Praha-město (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dále požadoval, aby soud určil, že kupní smlouva, uzavřená dne 1. 4. 1996 mezi Městskou částí Praha 6 a Bytovým družstvem, týkající se předmětných nemovitostí, je neplatná. Požadoval též náhradu nákladů řízení.
Žalobu odůvodnil tím, že v roce 1985 uzavřel tehdejší OPBH Praha 6 hospodářskou smlouvu s družstvem 2. SBDO Praha 4 (právním předchůdcem navrhovatele), na jejímž základě mělo toto družstvo vybudovat nástavby na předmětných nemovitostech. Nástavby byly vybudovány svépomocí a v roce 1987 zkolaudovány. V roce 1996 prodalo hlavní město Praha, Městská část Praha 6 předmětné nemovitosti Bytovému družstvu. V kupní smlouvě bylo uvedeno, že na převáděných nemovitostech vázne věcné břemeno vztahující se k bytům v půdních nástavbách. Dohodou ze dne 4.6.1998 pak bylo toto věcné břemeno převedeno na navrhovatele. Následně se navrhovatel seznámil s příslušnými právními dokumenty a dospěl k závěru, že na základě zmiňované hospodářské smlouvy z roku 1985, okamžikem provedení výstavby bytových jednotek formou nástavby, mu vzniklo podílové vlastnictví k předmětným nemovitostem a to v rozsahu 1/4. Vybudované byty se staly předmětem spoluvlastnictví navrhovatele a původního vlastníka předmětných nemovitostí - OPBH Praha 6. Za této situace nemohla Městská část Praha 6 (jako právní nástupce původního vlastníka OPBH Praha 6), převést kupní smlouvou předmětné nemovitosti na Bytové družstvo, neboť opomenula předkupní právo navrhovatele. Podle navrhovatele nemohlo vzniknout ani právo věcného břemene.
Obvodní soud pro Prahu 6 dne 4. 2. 2000 rozsudkem, čj. 10 C 99/99-28, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že uvedenou hospodářskou smlouvou z roku 1985 nemohlo dojít k převodu tehdejšího národního majetku na družstvo, neboť nebyly splněny požadavky stanovené pro takový převod tehdy platnými předpisy upravující převod národního majetku. Nemohlo tedy ani vzniknout podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Podle zák. opatření č. 297/1992 Sb. pak vzniklo k předmětným nemovitostem věcné břemeno ve prospěch družstva 2. SBDO Praha 4, příp. jeho právních nástupců (dnes navrhovatele).
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém polemizoval s právními závěry soudu, především pokud jde o výklad hospodářské smlouvy z roku 1985.
Městský soud v Praze dne 20. 9. 2000 rozsudkem, čj. 19 Co 353/2000-49, rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Potvrzující rozsudek odůvodnil tím, že navrhovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy; neprokázal rovněž vznik svého podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní polemizoval s právními závěry soudů, zejména pokud jde o výklad hospodářské smlouvy z roku 1985. Dovodil, že pokud Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu, neposkytl ochranu navrhovatelovu právu daného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel namítá, že bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 Listiny. Uvedený článek chrání vlastnictví. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že ochrana vlastnictví je poskytována vlastnictví skutečnému, nepochybnému, nikoliv jen tvrzenému. Spor, který vedl navrhovatel před obecnými soudy byl svou podstatou především sporem o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Soudy při projednávání věci, podle přesvědčení Ústavního soudu, postupovaly ústavně konformním způsobem. Prováděly navržené důkazy a z nich vyvodily odpovídající právní závěry, které i přesvědčivě zdůvodnily. Ze spisového materiálu vyplývá, že přitom postupovaly v souladu s pravidly, stanovenými příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Je třeba přisvědčit Městskému soudu, že navrhovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi hlavním městem Praha, Městskou částí Praha 6 a Bytovým družstvem, protože vyřešení této otázky nemělo žádný vliv na právní postavení navrhovatele. Pokud jde o určení, že navrhovatel není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, soudy dostatečně odůvodnily názor, proč spoluvlastnictví nemohlo vzniknout. Ze spisového materiálu je zřejmé, že jednak účastníci smlouvy nevyjádřili úmysl založit spoluvlastnictví, jednak nebyly splněny předpoklady stanovené tehdejšími hospodářským zákoníkem a vyhláškou o správě národního majetku. Z pouhé skutečnosti, že soudy navrhovateli nevyhověly, nelze tedy dovozovat, že bylo porušeno jeho základní právo.
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím neporušil navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu