ECLI:CZ:US:2001:3.US.89.01
sp. zn. III. ÚS 89/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným R.V., zast. advokátem JUDr. P.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 96/2000, ze dne 20. 12. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 8/99, ze dne 4. 5. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 6. 2. 2001 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudů v Praze, sp. zn. 5 To 96/2000, ze dne 20. 12. 2000 a s ním spojeného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 8/99, ze dne 4. 5. 2000. To s tím, že vydáním označených rozhodnutí bylo zasaženo jeho základní právo spočívající v nerespektování zásady prezumpce neviny a v tomto směru poukázal na porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Z uvedených rozhodnutí plyne, že navrhovatel byl pravomocně odsouzen mimo jiné i v bodě II. označeného rozsudku Městského soudu v Praze pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákon (dále tr. zák.). O podaném odvolání navrhovatele (trestní věc spoluobžalovaného J.V. byla vyloučena ze společného řízení), rozhodoval Vrchní soud v Praze, který toto odvolání svým usnesením, sp. zn. 5 To 96/2000, ze dne 20. 12. 2000, podle §256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky uplatněné v odvolání ve vztahu k bodu II. napadeného rozsudku jsou opakováním a prohloubením obhajoby navrhovatele, kterou uplatnil v hlavním líčení. Dospěl k závěru, že nalézací soud se obhajobou navrhovatele zabýval a také se s ní vypořádal. Poukázal na to, že nalézací soud příslušným svědeckým výpovědím neuvěřil a odpovídajícím způsobem také vysvětlil proč. V neposlední řadě se zabýval i námitkou spočívající v tom, že nalézací soud považoval za důkaz dosud pravomocně neskončené vyšetřování ve věci sp. zn. VV 5006/40-MJ-98. K tomu odvolací soud poukázal na argumentaci užitou v odůvodnění napadeného rozsudku, která se uvedené námitky týká a spočívá v tom, že vyžádání uvedeného spisu nebylo nutné, protože závěr (stran viny), ke kterému nalézací soud dospěl je výsledkem důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení a nevychází se závěrů vyšetřovatele.
V podaném návrhu poukázal navrhovatel na to, že neexistence zboží na leasing v garáži v H., se opírá o fragmenty uvedeného policejního spisu, kdy trestní oznámení podané v této souvislosti navrhovatelem bylo vyšetřovatelem dle §159 odst. 1 tr.ř. odloženo a navrhovateli nebylo doručeno. Má za to, že je nepřípustné, aby v jednom, tehdy pravomocně neskončeném trestním řízení byla jako důkaz uváděna zjištění, která byla učiněna v druhém pravomocně neskončeném trestním řízení a naopak. V uvedeném postupu spatřoval porušení zásady prezumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, v čl. 14 Paktu a čl. 6 Úmluvy a v konečném důsledku porušení jeho práva na soudní a jinou ochranu. Napadená rozhodnutí obecných soudů proto navrhl zrušit.
K věci se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který poukázal na to, že okolností namítaného uložení zboží v označené garáži (což je podstatou námitek vznesených v návrhu) se soudy zabývaly, podrobně tuto okolnost hodnotily a dospěly ke správnému závěru, když uváděné rozhodnutí vyšetřovatele nebylo považováno za důkaz, když ke zjištění skutkového stavu soudy dospěly na základě důkazů provedených v rámci hlavního líčení v důsledku kterých bez jakékoliv pochybnosti byla prokázána vina navrhovatele, když ten se trestné činnosti soudy popsané nepochybně dopustil. Návrh tak považuje v celém rozsahu za neopodstatněný a navrhl jej odmítnout.
VSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem přípisem ze dne 20. 2. 2001 vzdalo.
Vycházeje z okolností případu, rozhodnutí obecných soudů, argumentace užité navrhovatelem i vyjádření dalšího účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ústavně právního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy pátém Listiny i namítaných ustanovení Paktu či Úmluvy. Nelze než odkázat na závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, když ty byly vybudovány na skutkových okolnostech zjištěných a prokázaných v rozsahu, který umožnil soudům dospět odpovídajícím způsobem k nepochybnému závěru o vině. Vycházely přitom ve svých úvahách z řady provedených důkazů a také Ústavní soud je přesvědčen, že jejich hodnocení (i samotné provedení důkazů) umožnilo nepochybně rozhodnout o vině. Tvrzení, že nepravomocné rozhodnutí vyšetřovatele o odložení věci v jiném řízení vedlo k prokázání trestné činnosti navrhovatele neodpovídá skutečnosti, tedy celkovému rozsahu, způsobu i obsahu dokazování vedeného před soudy. Tento jejich postup i závěry z něj plynoucí nelze označit za protiústavní obecně, ani z hledisek uváděných navrhovatelem, tedy porušení namítané zásady spočívající v prezumpci neviny. V konečném důsledku tak nebylo zasaženo ani namítané právo na soudní ochranu z hledisek vymezených Listinou, Paktem či Úmluvou.
S ohledem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu