ECLI:CZ:US:2001:3.US.91.01
sp. zn. III. ÚS 91/01
Usnesení
III. ÚS 91/01
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele JUDr. F.M., zastoupeného JUDr. J.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2000, č. j. 29 Cdo 2424/98-124, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 1998, č. j. 19 Co 696/97-96, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení Městský soud v Praze jako soud odvolací a Nejvyšší soud ČR, který rozhodl o dovolání, zasáhly do práva rovnosti účastníků před soudem a zákonem. Poukázal na hodnocení důkazů - výpovědi žalovaného, jeho syna, stěžovatele a jeho syna, když nemůže souhlasit s tím, že jeho a synova výpověď byly označeny jako nevěrohodné, aniž by takový závěr soud vysvětlil. Dále uvedl, že závěry Nejvyššího soudu ČR, jež se týkají existence kupní smlouvy, nepovažuje za správné s ohledem na okolnosti, za nichž probíhalo stěhování nábytku žalovaným a za nichž se účastníci dohodli na vyrovnání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2000, č. j. 29 Cdo 2424/98-124, a jeho obsáhlého odůvodnění zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Poněvadž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává nesprávného hodnocení provedených důkazů, je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 občanského soudního řádu. Proto nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, jestliže tyto ve své činnosti postupují ve shodě s citovaným ustanovením občanského soudního řádu.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 20. září 2001