ECLI:CZ:US:2001:4.US.10.01
sp. zn. IV. ÚS 10/01
Usnesení
IV. ÚS 10/01
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E.M., zastoupeného JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2000, čj. 30 Ca 147/2000-24, ve spojení s výroky č. I. a II. rozhodnutí O.Ú., ze dne 13. 6. 2000, čj. PÚ/Roz 5680/1853/00-Pe, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení vlastnického práva stěžovatel spatřuje v tom, že pozemkový úřad i správní soud v rozporu s ustanovením §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodly, že není vlastníkem pozemkových parcel a domu čp. 348, p. č. 1008 KN k.ú. L., neboť objekt, bývalá zemědělská usedlost s hostincem, byl zásadně přestavěn a již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Stěžovatel zastává jiný náhled na využití objektu a domnívá se, že s ohledem na měnící se charakter a obsah zemědělské výroby nemusí jít o původní zemědělskou výrobu, ale postačí souvislost s předmětem zemědělské výroby. K porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces došlo podle stěžovatele tím, že pozemkový úřad a správní soud vadně posoudily naplnění restitučního titulu pro vydání nemovitostí, když podle jeho názoru neplatnou kupní smlouvu posoudily jako platnou. Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení napadených rozhodnutí.
Ze spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, vedeného k rozhodnutí ze dne 13. 6. 2000, čj. PÚ/Roz 5680/1853/00-Pe, a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 147/2000, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem. Zjistil, že pozemkový úřad vyšel při svém rozhodování z toho, že k převodu vlastnictví nárokovaných nemovitostí z původních vlastníků na nového nabyvatele došlo na základě kupní smlouvy, registrované SN dne 24. 2. 1960, a že tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, čímž je dán restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Ve druhé polovině 70. let došlo k rekonstrukci objektu, hlavní budovy pionýrského tábora. Podle znaleckého posudku měla tato rekonstrukce charakter zásadní přestavby tak, jak ji chápe Stanovisko SK. Pozemkový úřad dále zjistil, že některé okolní pozemky patřící k původní zemědělské usedlosti jsou v současné době zastavěny chatami, stavbami trvalého charakteru, které s hlavní budovou čp. 348 územně i provozně souvisí a tvoří s ní ucelený komplex ubytovacího zařízení. Pozemkový úřad podrobně popsal, z jakých skutečností dovodil zákonné překážky vydání i dalších pozemkových parcel a jaké důvody ho vedly k rozhodnutí, že stěžovatel není vlastníkem předmětného domu a pozemkových parcel blíže specifikovaných ve výroku pod bodem I./2. Pozemkový úřad dále rozhodl, že stěžovatel je ve stanovené lhůtě povinen vrátit kupní cenu, která byla původním vlastníkům nabyvatelem při převodu nemovitostí vyplacena (bod II.výroku), a že jeho dcera paní I.H. není vlastníkem předmětného domu a pozemků v bodě III. výroku blíže specifikovaných.
Rozhodnutí pozemkového úřadu napadl stěžovatel a jeho dcera opravným prostředkem, který směřoval proti I. a III. části výroku. Proti části II. výroku podal stěžovatel odvolání k Ministerstvu zemědělství. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Z podrobného odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že závěry pozemkového úřadu, související se zákonnými překážkami pro vydání objektu a pozemků, jsou správné a vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Správní soud připomněl, že o tato otázka byla vyřešena již v jeho dřívějším rozsudku z října 1995, čj. 19 Ca 495/94-19, a že pozemkový úřad právní závěry v něm vyslovené ve svém novém rozhodnutí respektoval a řídil se jimi. Správní soud se rovněž ztotožnil s právními závěry učiněnými ohledně platnosti kupní smlouvy z července 1959 a jejího dodatku z prosince 1959, registrované státním notářstvím v únoru 1960, a uvedl, že pro stěžovatele je ve své podstatě právně významné jen to, zda byl vůbec některý z restitučních důvodu naplněn, neboť případné překážky bránící vydání nárokovaných nemovitostí mají na každý z restitučních titulů stejný dopad.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje důvody, které uvedl již v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. K důkazním zjištěním nenamítá jejich obsah, ale právní závěry z nich vyvozené, s nimiž nesouhlasí.
K aplikaci ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě Ústavní soud uvádí, že zákonodárce váže nevydání stavby pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje ztrátou původního stavebně technického charakteru tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Na zásadní přestavbu, v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby, lze přitom usuzovat tehdy, pokud je bezpečně ověřeno, zda ke změnám prvků dlouhodobé životnosti došlo v relevantním rozsahu. Pokud v posuzovaném případě k takové podstatné obměně došlo, musí být současně splněna i druhá zákonná podmínka, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Zákonodárce tak nevydání váže finálně i na změnu účelu stavby, tedy kdy přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Pokud v projednávaném případě předmětný objekt představuje organickou součást rekreačního areálu a pokud nelze vydat ani související pozemky z důvodu jejich zastavěnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pak právním závěrům učiněným v daných souvislostech nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým tvrzením o porušení jeho vlastnického práva, neboť článek 11 Listiny chrání vlastnické právo již právně konstituované, a tedy existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. "Právo na restituci majetku" tak, jak vyvozuje stěžovatel, ústavně chráněno není.
Ústavní soud rovněž neshledal tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Uvedená ustanovení zaručují právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo přezkoumáno soudem v řízení, jež proběhlo ústavně konformním způsobem. Správní soud po nařízení jednání věc projednal a vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, v čem spatřuje zákonné překážky pro vydání předmětných nemovitostí. Správní soud interpretoval příslušná ustanovení zákona o půdě ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou přezkoumatelné. Nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními nebyl zjištěn a stěžovatel jej ani nenamítal. To, že on sám zastává ohledně hodnocení provedených důkazů jiný právní názor, kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Odlišný právní názor stěžovatele nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tak se také v projednávané věci stalo.
Neuvedl-li stěžovatel v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak nezbývá, než jeho tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu. Tento závěr se vztahuje rovněž na otázku hodnocení platnosti kupní smlouvy. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ústavnosti přezkum zákonnosti vydaných rozhodnutí, pokud jimi nejsou porušena ústavně zaručená práva, nepřísluší.
Co se týče povinnosti uložené stěžovateli ve výroku II. správního rozhodnutí (povinnost vrátit kupní cenu), ústavní stížnost v této souvislosti sice neobsahuje žádnou argumentaci, nicméně, i kdyby tomu tak bylo, by se jí Ústavní soud nemohl zabývat. Jak vyplynulo se spisu správního soudu, tato část výroku pozemkového úřadu byla napadena odvoláním, správní soud však vzhledem k výše uvedenému v této části rozhodnutí pozemkového úřadu nepřezkoumával. Ústavní stížnost související s rozhodnutím o uložení této povinnosti bude přípustná až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše uvedených důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu