ECLI:CZ:US:2001:4.US.106.2000
sp. zn. IV. ÚS 106/2000
Usnesení
IV. ÚS 106/2000
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ing. P. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 9. 1999, čj. 2 To 100/99-770 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 2 T 28/98, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 2 T 28/98, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 tr.zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr.zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, němž tvrdil, že neexistují žádné přímé ani nepřímé důkazy o tom, že by se na trestné činnosti podílel. Ve svém odvolání napadal rekognici provedenou se svědkem H., dále také výpovědi ostatních svědků, zejména věrohodnost svědka M.
Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen přípravou k trestnému činu podvodu dle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr.zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a dále byl zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 20. 3. 1996 měl na fakturu firmy C., a.s., odebrat surový olej, který následně měl prodat a dne 1. 4. 1996, měl zaslat faxem objednávku, na základě níž se měl pokusit získat další surový olej, kdy odběr zboží se neuskutečnil. V tomto byl spatřován trestný čin podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 2 tr.zákona. Své rozhodnutí vrchní soud opřel o svědecké výpovědi svědků K., J., M., Š. a M. a další důkazní prostředky. Naproti tomu neuznal jako důkaz provedenou rekognici se svědkem J. H., neboť nebyly splněny všechny podmínky ustanovení §93 odst. 2 tr. řádu tím, že k rekognici bylo přistoupeno policejním orgánem dne 10. 3. 1997, tedy před sdělením obvinění pro skutky, z nichž stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby. Dále Vrchní soud v Olomouci označil poučení tohoto svědka o jeho právech a povinnostech za nepřezkoumatelné, a tedy následně provedenou rekognici za absolutně neúčinnou. Další závažnou vadu provedené rekognice spatřuje Vrchní soud v Olomouci v tom, svědek H. nebyl k popisu poznávaných osob vyslechnut. Všechny ostatní důkazy, které provedl Krajský soud v Brně, považuje Vrchní soud v Olomouci za správně provedené a dostačující pro závěr o vině stěžovatele.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž tvrdí porušení čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, které v podstatě spatřuje v tom, že soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy, přitom tyto nedostatky neodstranil ani soud odvolací a dále v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Toto pak dokumentuje v ústavní stížnosti výčtem řady důkazů, které byly dle jeho názoru provedeny nepřesně nebo neměly být provedeny vůbec.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky stanovené v §125 tr.řádu a uvede, o které důkazy skutkové zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. Soud přesvědčivým způsobem vyložil, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a je dána jeho pravomoc pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Obecné soudy se již vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, zejména pak soud odvolací, který s ohledem na závažné vady rekognice, provedené se svědkem H., k této nepřihlížel, nevzal ji za základ svého rozhodnutí, což mělo také za následek částečné zproštění obžaloby stěžovatele a změnu právní kvalifikace u některých útoků. Na ostatních důkazech Ústavní soud neshledal nic, co by bylo v rozporu s procesními a ústavními principy, v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění odvolacího soudu.
V postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nebylo shledáno nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.
Za tohoto stavu věci nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu