ECLI:CZ:US:2001:4.US.111.01
sp. zn. IV. ÚS 111/01
Usnesení
IV. ÚS 111/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. M.D., zastoupeného JUDr. J.J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 50/2001, ze dne 22. 1. 2001, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 566/2000, ze dne 14. 10. 2000, vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. b) tř., když byl vyšetřovatelem O.ú.v obviněn pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §235 odst. 1, 3 t.ř. K jeho stížnosti Krajský soud v Hradci Králové toto usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že obviněný byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. b) t.ř. s tím, že začátek vazby se započítává již od 12. 10. 2000 od 18.00 hod.
Dne 23. 11. 2000 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu na podatelně KSZ. Dne 18. 12. 2000 bylo jeho obhájci doručeno sdělení tohoto státního zastupitelství ze dne 4. 12. 2000, že žádosti nebylo vyhověno s tím, že v den vyhotovení byla věc postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové. Dne 10. 1. 2001 pak bylo obhájci stěžovatele doručeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, čj. Nt 626/2000-4, ze dne 3. 1. 2001, jímž byla žádost stěžovatele zamítnuta s odůvodněním, že se "jeví potřebné provést též konfrontaci mezi obviněnými". Stěžovatel spatřoval v tomto zdůvodnění koluzní vazby naprosté pochybení, neboť od samého počátku trestního řízení odmítl v procesním postavení obviněného vypovídat a konfrontaci jako procesní úkon společného výslechu dvou již dříve vyslechnutých osob tedy nebylo možno provést. Z podnětu jím podané stížnosti pak Krajský soud v Hradci Králové usnesením, sp. zn. 11 To 50/2001, ze dne 22. 1. 2001, napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil s tím, že se stěžovatelova žádost o propuštění z vazby zamítá, neboť existuje důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. c) t.ř. Tímto rozhodnutím krajského soudu bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2, 5, a čl. 4 odst. 4 Listiny), neboť z odůvodnění vazby nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a odůvodnění postrádá konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z naplnění vazebního důvodu dle §67 odst. 1 písm. c) t.ř. Právní závěry krajského soudu jsou porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování a takové rozhodnutí je proto v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 1 Ústavy. Navíc by tento vazební důvod měl být podle stěžovatele dán již v době, kdy obecné soudy rozhodovaly o jeho vzetí do vazby. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na to, že dosud provedeným řízením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, protože soudy nepostupovaly maximálně urychleně, ačkoliv jde o vazební věc, což vyplývá např. z jejich postupu v případě jeho žádosti o propuštění z vazby. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 566/2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil trvání důvodů vazby stěžovatele, resp. jejich změnu na důvody dle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) t.ř., a na toto zdůvodnění odkazuje. Své rozhodnutí považuje za správné a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Pokud jde o poukaz na průtahy v řízení, pak krajskému soudu byl spis Okresního soudu v Hradci Králové předložen dne 18. 1. 2001 a ten rozhodl na neveřejném zasedání dne 22. 1. 2001, následující den bylo rozhodnutí napsáno, dne 29. 1. 2001 byl spis vypraven a zaslán Okresnímu soudu v Hradci Králové, kam došel následující den.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že základ ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele zpochybňující existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. c) t.ř., který Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve výroku napadeného rozhodnutí o stěžovatelově stížnosti proti zamítavému rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Ústavní soud při posuzování dané stížnosti vycházel z faktu, že vazba je jedním ze zajišťovacích institutů upravených v trestním řádu, který představuje opatření výjimečné a fakultativní, neboť vzetí do vazby je vždy značným zásahem do osobní svobody. Tento zásah proto může být uskutečněn a trvat pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. c) tr.ř. je odůvodněn v napadeném rozhodnutí v podstatě tím, že stěžovatel je trestně stíhán jako obviněný pro trestný čin vydírání podle §235 odst. l a odst. 3 tr. zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství s M.G. tím, že od října 1999 do září 2000 měl doručovat ing. J.S. výhružné poštovní zásilky, obsahující mimo jiné požadavek na zaplacení částky Kč 3,000.000,- pod pohrůžkou fyzické likvidace, a je tedy stíhán pro vysoce společensky nebezpečné jednání, do jehož realizace měl stěžovatel zapojit další osobu, přičemž realizace záměrů k získání peněž měla probíhat dobu delší jednoho roku, byla rozložena do řady dílčích kroků, v nichž se výhružky měly stupňovat a ke zmaření realizace záměrů získat peníze došlo proto, že poškozený kontaktoval Policii ČR. Krajský soud je tak přesvědčen o tom, že je obava z toho, že na svobodě by stěžovatel pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán, což zakládá důvod vazby předstižné podle §67 odst. 1 písm. c) t.ř. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že odůvodnění postrádá konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z naplnění uvedeného vazebního důvodu. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud uvádí, že výklad znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují zmíněné obavy, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vazby, resp. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, způsobem uvedeným v §134 odst. 2 tr.ř., která má vyloučit libovůli v rozhodování, pak v tomto směru je třeba uvést, že krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč je přesvědčen o tom, že existence vazebního důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu je v daném případě dána, když obavy z pokračování v trestné činnosti vyvozuje jednak z délky trvání realizace záměru rozvrženého do jednotlivých kroků, v nich se výhružky vůči poškozenému stupňovaly, jednak z patrné ziskuchtivosti. Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že vazební důvod takto zdůvodněný zde musel existovat již v okamžiku vzetí do vazby, nicméně samotný fakt, že rozhodnutí o vzetí do vazby stěžovatele tímto důvodem odůvodněno nebylo, nemůže ještě činit napadené usnesení protiústavním.
Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že dosud provedeným trestním řízením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, pak Ústavní soud v tomto směru připomíná, že je při svém rozhodování vázán návrhovým petitem stěžovatele, nikoliv však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel k tomuto petitu sám uvádí. Z hranic tohoto stěžovatelova petitu Ústavní soud nemůže vykročit. Obsah a rozsah ústavní stížnosti určuje stěžovatelův návrh na zrušení jím ve stížnosti napadeného rozhodnutí obecného soudu. Tím je ohraničen i okruh stěžovatelových námitek k dosavadnímu průběhu řízení, jimiž se může Ústavní soud při svém posuzování ústavní stížnosti zabývat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu