ECLI:CZ:US:2001:4.US.12.01
sp. zn. IV. ÚS 12/01
Usnesení
IV.ÚS 12/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Č., zastoupeného JUDr. L.G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, čj 20 Cdo 2109/98-107, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 1997, čj. 10 Co 342/96-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání předmětných nemovitostí.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 12 C 89/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil nárok na vydání předmětné nemovitosti proti dvěma různým subjektům. Rozsudkem soudu prvého stupně byl prvý žalovaný (TJS) zavázán vydat požadované nemovitosti a vůči druhému žalovanému (ČSTV) byla žaloba zamítnuta. Na základě odvolání podaného prvým žalovaným byl napadený rozsudek odvolacím soudem změněn tak, že žaloba byla pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta i ve vztahu k prvému žalovanému. V dovolání, které stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal, namítal pochybení odvolacího soudu, který měl zato, že v zamítavé části rozsudek soudu prvého stupně nabyl právní moci. Stěžovatel dovozoval, že jeho žaloba obsahovala alternativní návrh a rozsudek soudu prvého stupně jej nenutil podat odvolání, neboť na napadeném výroku byl závislý zamítavý výrok proti druhému žalovanému a podle ustanovení §206 odst. 2 o.s.ř. měl být rovněž podroben odvolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání vysvětlil, proč ve věci není dána přípustnost dovolání dle ust. §238 a 239 o.s.ř. , a že přípustnost dovolání nelze zdůvodnit ani ustanovením §237 odst 1 písm. f) o.s.ř., neboť v dané věci nešlo o situaci předvídanou v ust.§212 odst. 1 o.s.ř. , kdy by bylo možno překročit meze odvolání, nešlo totiž o řízení, které by bylo možno zahájit bez návrhu, žalovaní byli účastníky samostatnými nikoli nerozlučnými společníky podle §91 odst. 2 o.s.ř., z právního předpisu nevyplýval určitý způsob vypořádání mezi účastníky a na rozhodnutí o napadeném výroku nebyl závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen. Závislost ve smyslu ust.§212 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není založena pouze okolností, že žalobě - se zřetelem k povaze uplatněného nároku - lze vyhovět jen proti jednomu z více žalovaných. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že stěžovatelovy námitky, vyjádřené v dovolání, neobstojí ani v rovině vlastní argumentace. Pluralita žalovaných vystihuje totiž bez jakýchkoliv pochybností společenství samostatné (§91 odst. 1 o.s.ř.) a proti každému z nich stěžovatel uplatnil ve vzájemném vztahu samostatné nároky se samostatným skutkovým základem, jež se vůči sobě jmenovitě vylíčením rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o.s.ř.) liší; součástí těchto skutečností jsou totiž nejen ty, které předurčují postavení žalovaných (každého individuálně, resp. rozdílně) jakožto povinných osob, tj. právních nástupců organizace, uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., (§2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb.), ale i skutečnosti, dokládající existenci individuálně určených výzev podle téhož ustanovení, resp. ustanovení §2 zákona č.232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., jejichž prostřednictvím se ze subjektivního práva teprve stává u soudu žalovatelný nárok. Odvoláním první žalované tudíž nebyla dotčena právní moc výroku proti druhému žalovanému (§206 odst. 2 věta prvá o.s.ř., neboť o případ podle věty druhé, jak bylo shora vyloženo, nejde), a odvolací soud proto vymezil suspensivní účinky odvolání správně. Poukaz stěžovatele na to, že šlo o alternativní návrh považoval Nejvyšší soud ČR za nemístný, neboť o alternativu může jít jen ve vztahu k žalobnímu návrhu a nikoli ve vztahu k více žalovaným subjektům. Přestože se stěžovatelka domnívala, že výsledek sporu před soudem prvého stupně ji nenutil podat odvolání, byl to právě tento procesní postup (podání odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu I. stupně), který mohl umožnit požadovaný přezkum odvolacím soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že postup Krajského soudu byl chybný, protože odvolací soud se měl na základě §212 odst. 1 písm. b) a §206 o.s.ř. ex offo zabývat i výrokem, který je na napadeném výroku závislý. Nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu a je přesvědčen, že byly přítomny zmatečnostní vady dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., protože odvolací soud projednal odvolání v užším rozsahu než mu ukládal §212 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dle jeho názoru se jednalo o speciální případ závislosti jednoho výroku na druhém, který pramení z toho, že bylo rozhodováno o alternativním petitu. Výsledkem postupu obecných soudů se tak stalo fakticky nemožným to, aby stěžovatel podal odvolání do výroku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je jednak nesouhlas se způsobem, kterým krajský soudu rozhodl o podaném odvolání, a jednak nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, který z údajného pochybení krajského soudu nedovodil přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
V dané věci však Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces neshledal, neboť Nejvyšší soud ČR, v souladu s platnou právní úpravou, přezkoumal otázku přípustnosti dovolání. V odůvodnění rozhodnutí se důkladně zabýval námitkou stěžovatele, dle které dovolací důvod vyplýval z porušení ust. §212 odst. 1 o.s.ř., přičemž jeho závěrům nelze nic vytknout. Nejvyšší soud ČR se výstižným způsobem vyjádřil nejen k přípustnosti dovolání, ale i k vlastní argumentaci stěžovatele a poukázal na správný procesní postup, který měl být v projednávané věci stěžovatelem zvolen, aby mohl odvolacímu soudu umožnit požadovaný přezkum. I v tomto směru nemá Ústavní soud důvod jeho závěry jakkoliv zpochybňovat, neboť je zřejmé, že stěžovatel zaměňuje důsledky, spojené s tzv. alternativním petitem, (tj petitem, který může obsahovat i několik návrhů, jak má soud rozhodnout) s návrhem, uplatněným proti několika žalovaným, z nichž však každý jedná sám za sebe a jeho postavení účastníka řízení, včetně práv z tohoto postavení vyplývajících, musí být zaručeno od počátku řízení, a nikoliv tedy jen pro případ, že nastane určitá alternativa.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu