ECLI:CZ:US:2001:4.US.129.01
sp. zn. IV. ÚS 129/01
Usnesení
IV. ÚS 129/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti R., zastoupené Mgr. J.H., proti rozhodnutí K.ú. ze dne 2. 1. 2001, čj. V 14 -1515/99, za účasti K.ú., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl povolen návrh na vklad předkupního práva k nemovitostem, jejichž je stěžovatel vlastníkem, ve prospěch P.K.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu K.ú. Ústavní soud zjistil že stěžovatel je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, která má pět společníků. Za společnost je oprávněn jednat jednatel, kterým byl v období od 21. 11. 1994 do 9. 9. 1998 J.Ž. a následně až doposud je jím J.V. Dne 17. 12. 1999 byla K.ú. předložena smlouva, datovaná dnem 2. 6. 1998, o zřízení předkupního práva k předmětným nemovitostem ve prospěch jednoho ze společníků - P.K., za společnost podepsaná J.Ž. Oba účastníci smlouvy dne 17. 12. 1999 před notářem stvrdili, že podpisy uvedené na smlouvě ze dne 2. 6. 1998 jsou jejich vlastní. Katastrální úřad s ohledem na skutečnost, že ke dni podání návrhu na vklad J.Ž., který smlouvu podepsal, již nebyl jednatelem společnosti, nemohl ji tedy zastupovat a nakládat s předmětem právního úkonu ve smyslu ust. §5 odst. 1 zák. č.265/1992 Sb., návrh rozhodnutím ze dne 11. 1. 2000, čj. 14-1515/99, zamítl. V odůvodnění konstatoval i sdělení stěžovatele, dle kterého návrh byl podán neoprávněnou osobou, v rozporu s platnou společenskou smlouvou, a oznámení společnosti, že nesouhlasí s provedením vkladu práva. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, čj 30 Ca 34/2000-23, k odvolání P.K., rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil a zavázal katastrální úřad rozhodnout v souladu s jeho závazným právním názorem. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že návrh na vklad učinil P.K. jako jeden z účastníků právního úkonu. J.Ž., který byl v době uzavření smlouvy prokazatelně jejím jednatelem a jako takový za ni učinil tento právní úkon, ke kterému byl oprávněn, ke dni podání návrhu na vklad, kdy již toto oprávnění neměl, za společnost nejednal a ani uznáním svého podpisu před notářem nečinil žádný právní úkon za právnickou osobu. Stěžovatel jako účastník řízení u katastrálního úřadu ke dni podání návrhu na vklad existoval a byl vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž právní úprava nevyžaduje k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene kromě obligatorní písemné formy další náležitosti, a to ani ověřené podpisy smluvních stran. Dle názoru soudu uzavřenou smlouvou (zatím nebyl prokázán opak) vznikl mezi stěžovatelem a P.K. závazkový vztah a ke dni podání návrhu nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr katastrálního úřadu, že společnost nebyla oprávněna nakládat s předmětem právního úkonu. Ústavní stížnost směřující proti tomuto zrušujícímu rozhodnutí krajského soudu byla usnesením Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/01, ze dne 19. 2. 2001 odmítnuta pro nepřípustnost s tím, že o věci není dosud pravomocně rozhodnuto. Katastrální úřad poté dne 2. 1. 2001 vyznačil v katastru nemovitostí vklad předkupního práva ke dni 17. 12. 1999.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že smlouva o zřízení předkupního práva nebyla založena v jeho archivu, o její existenci se dověděl až z korespondence s katastrálním úřadem. Namítá, že nikdy nedal souhlas k dispozici s majetkem ve smyslu dodatku ke společenské smlouvě č. 1 z 14. 12. 1992, dle kterého se pro dispozici s majetkem vyžaduje souhlas nadpoloviční většiny společníků a jednatel společnosti, který nebyl oprávněn smlouvu uzavřít, tak vystupoval v rozporu s ust. §135 odst. 2 obch. zák. S návrhem na vklad společnost nesouhlasí. Podmínky, které smlouva vytváří, jsou pro něj zcela nepřijatelné, a to vzhledem k znalecké ceně nemovitosti, která podstatně převyšuje cenu uvedenou ve smlouvě, a svědčí tak o úmyslu získat na úkor stěžovatele, resp. zbylých společníků, neoprávněný majetkový prospěch. Postup katastrálního úřadu v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu vyvolává otázku absolutního právního znejistění a zpochybnění veškerých věcných práv k nemovitostem a jinému obchodnímu majetku právnických osob, zpochybnění principu právní jistoty a ve svém důsledku i porušení práva na ochranu vlastnictví. Dle zastávaného výkladu by odvolaný statutární orgán obchodní společnosti mohl zpětně uzavírat kupní i jiné smlouvy, zřizovat věcná práva apod., a to tak, že by smlouvy byly datovány v období, kdy tento orgán funkci zastával a podpis bývalého statutárního zástupce by dodatečně s odstupem i několika let byl uznán za vlastní.
Katastrální úřad ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo již konstatované uvedl, že katastrální úřad při svém původním zamítavém rozhodování o návrhu vycházel ze skutečnosti, že stejná listina s datem sepsání 2. 6. 1998, ale podepsaná účastníky až dne 17. 11. 1999 s ověřovacími razítky matrikářky v C., byla katastrálnímu úřadu informativně předložena již dříve s požadavkem, zda lze takovou listinu vkladovat. Katastrální úřad s ohledem na to, že k datu podepsání J.Ž. již nebyl jednatelem společnosti, listinu odmítl a vrátil účastníkům s odůvodněním, že ji nelze použít. Dne 17. 12. 1999 byla předložena stejná smlouva, jen s tím rozdílem, že podpisy byly uvedeny již jako původní s uznáním za vlastní, učiněným dne 17. 12. 1999 před notářem v R. Katastrální úřad se ztotožňuje se stěžovatelem ohledně zpochybnění principu právní jistoty a věcných práv k majetku vůbec. Katastrálnímu úřadu však nepřísluší rozhodovat o neplatnosti smlouvy. Poukázal na to, že ve věci je vedeno řízení na určení neplatnosti předmětné smlouvy a rovněž bylo zahájeno trestní stíhání v uvedené věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska stěžovatelem namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spolu s připojeným spisem katastrálního úřadu a po jejím posouzení z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který ve vztahu k orgánům veřejné moci obdobně jako k soudům není další odvolací či nadřízenou instancí a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
V ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je taxativním způsobem vymezeno, z jakých hledisek přezkoumává katastrální úřad v řízení o povolení vkladu skutečnosti právně významné před vydáním rozhodnutí, kdy s ohledem na charakter řízení před katastrálním úřadem se jedná o přezkoumávání listin, odůvodňujících provedení vkladu. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 94/99 ( obdobně IV.ÚS 48/97), uvedl, že v případě pochybností správního orgánu o platnosti předmětných smluv z důvodu podané určovací žaloby a pokud na posouzení předběžné otázky o vlastnictví k předmětným nemovitostem závisí i správné rozhodnutí o vkladu práv do katastru nemovitostí, je katastrální úřad povinen řízení přerušit až do doby rozhodnutí soudu o vlastnických vztazích. Tuto možnost mu dává správní řád ve smyslu ustanovení §40 odst. 1, který při řešení předběžné otázky umožňuje správnímu orgánu dle §29 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. správní řízení přerušit, bylo-li u soudu, a to i po podání návrhu na vklad, zahájeno řízení o předběžné otázce, jejíž vyřešení má nebo může mít vliv na rozhodnutí katastrálního úřadu, neboť rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale soudu, a katastrální úřad si nemůže proto o této otázce zjednat jasno sám, ale musí vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu.
Z výše konstatovaných skutečností je zřejmé, že o obdobnou situaci se jedná i v tomto případě, neboť dne 14. 12. 2000 byl stěžovatelem podán takový návrh, tj. žaloba na určení neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 2. 6. 1998.
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že v daném případě se vyskytly odůvodněné pochybnosti o platnosti předložené smlouvy (podložené vlastními poznatky katastrálního úřadu i orgánů činných v trestním řízení), a především pak byl ke dni vydání rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí ( 2. 1. 2001) u Okresního soudu v Rokycanech podán návrh na určení neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 2. 6. 1998, na základě kterého soud teprve rozhodne o platnosti, či neplatnosti této smlouvy (srov. IV.ÚS 48/97).
S ohledem na výše uvedený názor, zastávaný Ústavním soudem, by proto bylo namístě, aby katastrální úřad postupoval v souladu s ust. §29 odst. 1 a ust. §40 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. a přerušil řízení o povolení vkladu do doby pravomocného rozhodnutí soudu o určovací žalobě na neplatnost předložené smlouvy. (Na uvedeném nic nemůže změnit závazný právní názor soudu, vyjádřený v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2000, neboť tento přezkoumal předchozí rozhodnutí katastrálního úřadu z důvodů, uvedených v původním rozhodnutí katastrálního úřadu o nepovolení vkladu předkupního práva, tj. pro důvod, že účastník řízení nebyl oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu).
Nicméně přestože tak katastrální úřad neučinil, nelze s ohledem na to, že z obsahu spisu ani tvrzení účastníků řízení nevyplývá, že by v době rozhodování o povolení vkladu mu byla známa skutečnost, že u Okresního soudu v Rokycanech je podán návrh na určení neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva, považovat jeho konání v řízení o povolení návrhu na vklad za postup, který by bylo možno v tomto konkrétním případě charakterizovat jako postup vybočující z mezí ústavnosti a způsobující porušení základních práv stěžovatele. K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud především s přihlédnutím k tomu, že ve věci bylo, jak vyplývá ze zprávy Okresního soudu v Rokycanech, rozhodnuto o předběžném opatření, kterým bylo věcně vyhověno návrhu stěžovatele na zákaz nakládání s nemovitostmi (usnesení uvedeného soudu, sp. zn. Nc 908/2000, ze dne 10. 4. 2001) a u téhož soudu probíhá řízení o určení neplatnosti předmětné smlouvy, které je vedeno pod sp. zn. 3 C 165/2000. Bezprostřední ochrana vlastnického práva je tedy s ohledem na předběžné opatření soudu zajištěna a stěžovatel má možnost v probíhajícím řízení o určení neplatnosti smlouvy využít veškeré námitky uplatňované ve věci v řízení před katastrálním úřadem i Ústavním soudem. V případě, že bude se svým návrhem úspěšný, nezbude pak než tuto skutečnost zohlednit i evidenci katastru nemovitostí výmazem vkladu. Za daných okolností skutečnost, že nedošlo k přerušení řízení u katastrálního úřadu, nemůže tedy (obdobně IV.ÚS 48/97) ohrozit vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítanou protiústavnost napadeného rozhodnutí, ani že by nedostatky ve správním řízení dosáhly intenzity způsobující vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu