ECLI:CZ:US:2001:4.US.13.01
sp. zn. IV. ÚS 13/01
Usnesení
IV. ÚS 13/01
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti H.K., zastoupené JUDr. J.H., proti rozhodnutí O.Ú., ze dne 8. 11. 2000, čj. SR/odv.-47/00, spojené s návrhem na zrušení 1) ustanovení zákona č. 84/1993 Sb., ve spojení se zákonem č. 118/1995 Sb. a zákonem č. 160/1995 Sb. v té části, kterou se mění ustanovení §4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a 2) ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. v části přílohy A, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí O.Ú., kterým byla potvrzena dvě rozhodnutí o dávkách sociální péče vydaná sociálním odborem M.ú. dne 30. 8. 200, čj. R/Šp 234/2000, stěžovatelka tvrdí, že jím byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 4 Ústavy ČR, čl. 30 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt") a čl. 12 Evropské sociální charty (dále jen "Charta"). Dotčení ve svých sociálních právech stěžovatelka spatřuje v tom, že jí byly poskytnuty dávky sociální péče v rozsahu nižším, než kolik činí rozdíl mezi jejím příjmem a životním minimem, resp. že jí nebyly poskytnuty dávky vyšší. Podle jejího názoru je současný systém sociálního zabezpečení nastaven tak, že občan, který je delší dobu závislý na systému sociální péče, se stále více propadá do sociální tísně, což je stav, jenž je v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Návrhem na zrušení příslušných ustanovení zákonů novelizujících zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, stěžovatelka sleduje záměr, aby ustanovení §4 citovaného zákona platilo ve znění podle právního stavu ke dni 29. 11. 1991, návrhem na zrušení části přílohy A) k §248 odst. 3 o. s. ř. v oboru sociální zabezpečení, v části týkající se zákona č. 100/1988 Sb., se stěžovatelka domáhá toho, aby správní rozhodnutí činěná v oblasti sociálního zabezpečení nebyla vyloučena ze soudního přezkumu. Ze všech výše uvedených důvodů proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí O.Ú., jakož i označená zákonná ustanovení zrušil.
Ze spisů M.ú. a O.Ú., vedených ke shora citovaným správním rozhodnutím, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla od 1. 6. 2000 přiznána dávka ve výši 2 227,- Kč a od 1.8.2000 dávka ve výši 2 175,- Kč. Proti těmto rozhodnutím stěžovatelka podala odvolání k O.Ú., ve kterém mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s výší vypočtené dávky, která je nižší než rozdíl mezi jejím příjmem a součtem částek životního minima. O.Ú., ústavní stížností napadeným rozhodnutím výši přiznaných dávek potvrdil. V odůvodnění uvedl, že způsob výpočtu dávky právní úprava v ustanovení §4 zákona o sociální potřebnosti nestanoví. Určení její výše ponechává na uvážení správního orgánu s tím, že při rozhodování o této otázce má správní orgán přihlížet k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana a k majetkovým poměrům, popřípadě též k tomu, zda občan uplatnil další nároky uvedené v odst. 1 větě druhé citovaného ustanovení. O.Ú. potvrdil postup správního orgánu prvého stupně při rozhodování o výši sociální dávky jako správný a vyjádřil se k dalším námitkám stěžovatelky, konkrétně k rozsahu poskytování prostředků na úhradu nákladů na drobné opravy a běžnou údržbu bytu a k rozsahu zajištění stěžovatelčiny přiměřené životní úrovně, jak vyplývá z čl. 11 Paktu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že k porušení ústavně zaručených práv došlo tím, že stěžovatelce byla přiznána dávka sociální péče v nižší výši, než činil rozdíl mezi jejím příjmem a částkami stanovenými jako životní minimum, a protože tento postup umožňuje platné znění ustanovení §4 zákona o sociální potřebnosti, stěžovatelka navrhuje, aby novely, jimiž bylo původní znění citovaného ustanovení změněno, byly zrušeny. Tím podle jejího názoru dojde k tomu, že bude opětovně platit citované ustanovení ve znění platném ke dni nabytí účinnosti zákona o sociální potřebnosti, jež je dle jejího mínění v souladu s ústavními kautelami.
Zákon o sociální potřebnosti byl od svého přijetí až do současné doby devětkrát novelizován. Ustanovení §4 ve svém původním znění kogentně určovalo výši sociální dávky ("občanu, který se považuje za sociálně potřebného, náleží ... dávka ... ve výši rozdílu mezi jeho příjmem a částkami životního minima, ..."). Zákonem č. 84/1993 Sb., účinným od 1. 3. 1993 (1.novela), bylo ustanovení §4 novelizováno tak, že původní znění bylo nahrazeno zcela novým zněním, podle kterého byla v odst. 3 vymezena diskreční pravomoc správního orgánu při rozhodování o výši dávky (" při rozhodování o výši ... dávky se přihlíží k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy ...."). Pro ucelenost pohledu je třeba doplnit, že §4 zákon o sociální potřebnosti byl dotčen dalšími dvěma následnými novelami, odstavec 3 však zůstal beze změny.
Z petitu návrhu stěžovatelky, jakož i ústavně právní argumentace, je evidentní její zájem na zrušení dotčených částí příslušných novelizujících zákonů, nikoliv však dotčeného ustanovení zákona v původním znění. Takovému návrhu však nelze vyhovět. Z legislativně technického hlediska je zákon č. 84/1993 Sb. ve spojení se zákonem č. 118/1995 Sb. (6. novela) a zákonem č. 160/1995 Sb. (7. novela) novelizujícím předpisem, kterým se vnáší změny a doplnění do zákona novelizovaného. Novelizující části (konkrétně ty, které se dotýkají §4), tak "žijí" jen ve spojení s novelizovaným základem. Pouze novelizovaný zákon ve znění všech svých novel, tj. zákon č. 482/1991 Sb., je nositelem napadeného ustanovení. Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o zrušení zákonů nebo jeho jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10. Vzhledem ke shora vyloženému je třeba této kompetenci v daném případě rozumět tak, že jde o přezkum konkrétního ustanovení zákona ve znění platném ke dni podání návrhu. Na návrh stěžovatelky na zrušení novelizujících ustanovení je proto třeba pohlížet jako na návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Byla-li stěžovatelčina argumentace proti správnímu rozhodnutí založena pouze na presumpci neústavnosti ustanovení, o které se napadené rozhodnutí opíralo, pak za situace, kdy nebylo možno o návrhu na zrušení tohoto ustanovení věcně rozhodnout a kdy způsob výkonu diskrečního oprávnění správních orgánů byl realizován postupem ústavně souladným, nezbývá než považovat stěžovatelčiny námitky o porušení jejích ústavně zaručených práv za zjevně neopodstatněné. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Související návrh na zrušení §248 odst. 3 o. s. ř., část přílohy A, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nebylo možno rovněž věcně projednat, neboť z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelka není k jeho podání zjevně oprávněna. Ústavní soud proto předmětný návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu