ECLI:CZ:US:2001:4.US.134.01
sp. zn. IV. ÚS 134/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. A.T., zastoupené Mgr. V.P., proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. Ds 9/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. Ds 9/2000, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky a ministra spravedlnosti, proti rozhodnutí kárného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2000, č.j. Spr. 730/2000-53, tak, že napadené rozhodnutí se z podnětu odvolání ministra spravedlnosti zrušuje ve výroku o kárném opatření a stěžovatelce se ukládá kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce. Rozhodnutím kárného soudu prvého stupně byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zák.č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který má současně povahu závažného kárného provinění podle §2 odst. 1,2 zák.č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, a podle §3 odst. 3 písm. b) cit. zák., za což jí bylo uloženo kárné opatření, a to snížení započtené doby pro určení platu o 6 let na dobu 3 roky.
Stěžovatelka je přesvědčena, že přestupku proti majetku a tím současně i závažného kárného provinění, se nedopustila, přičemž zopakovala skutková zjištění a průběh kárného řízení. Tvrdí, že jak v opravném řízení, tak i v řízení před kárným senátem I. stupně, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), kárné senáty obou stupňů nerespektovaly její právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o její osobě zakotvené v čl. 10 odst. 3 Listiny, a rozhodly způsobem, který odporuje zákonu. Zásah do ústavních práv spatřuje ve skutečnosti, že dle jejího názoru kárné senáty obou stupňů nerespektovaly zákonnou definici přestupku proti majetku, jak má na mysli ust. §50 odst. 1 písm. a) zák.č. 200/1991 Sb., o přestupcích. Poukázala na skutečnost, že předmětné zboží nepronesla pokladním prostorem bez zaplacení a v této souvislosti i na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 53, ročník 1999, sešit č. 9, str. 404, kde krajský soud zaujal stanovisko, že v obchodním domě, ve kterém jsou jednotlivá oddělení uzavřena prostory pokladen, je trestný čin krádeže dokonán tím, že pachatel pronese zboží bez zaplacení pokladním prostorem, který uzavírá oddělení, v němž lze toto zboží koupit. I kdyby tak neúmyslně učinila a přišla na to třeba až doma, do obchodního domu by se vrátila, zboží dodatečně přiznala a zaplatila.
Dále namítla, že kárné senáty nerespektovaly její právo na obranu, když dala k dispozici lékařskou zprávu od ošetřujícího lékaře. Tou chtěla pouze doložit své tvrzení o duševním stavu, v jakém se v inkriminované době nacházela, nemínila však prokazovat, že byla nepříčetná a nemohla ovládat své jednání. Pouze se chtěla bránit tvrzením, že i soudce je jen člověk a má právo na roztržitost. Ve svém důsledku se tak rozhodnutí kárných senátů dostala do rozporu s ust. §33 odst. 1 tr. řádu, když zejména odvolací kárný senát zamítl uvedený návrh na uvedené doplnění dokazování.
Stěžovatelka dále má zato, že kárné senáty nerespektovaly její ústavně zaručené právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě, neboť v průběhu řízení byly v tisku publikovány neověřené informace, kterými byla ohrožena její osobní čest, dobrá pověst a jméno (čl. 10 odst. 1 Listiny). Skutečnost, že v článku v místním časopise P. byl uveden rozhovor s předsedou Okresního soudu, ačkoliv předseda soudu sám potvrdil, že takový rozhovor nikdy nikomu neposkytl, kárné senáty přešly pouhým konstatováním, že její jednání vešlo ve veřejnou známost a ve zdůvodnění svých rozhodnutí se na tento článek odvolávaly.
Závěrem uvedla, že jednostranné hodnocení provedených důkazů v její neprospěch se jeví jako nesprávné a nepřesvědčivé, odporuje i zásadě objektivní pravdy, která vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta. Objektivně provedené hodnocení dostupných důkazů nemohlo vést k závěrům, v napadeném rozhodnutí uvedeným.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti předložil napadené rozhodnutí s tím, že stanovisko kárného senátu je v něm vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno, a navrhl. aby návrh byl odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že v řízení o přestupku, zvláště nepodléhá-li přestupce přímé správní odpovědnosti, se úkony provádějí pouze v rozsahu nezbytném ke zjištění přestupku a jeho pachatele. V této věci má plnou působnost příslušný kárný senát, který ve věci provedl všechny dostupné důkazy pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Nedomnívá se, že okolnosti zmiňované stěžovatelkou svědčí o porušení povinnosti ze strany kárných senátů soudů obou stupňů. Všechny zúčastněné osoby, včetně stěžovatelky, byly řádně vyslechnuty a jejich výpovědi každý kárný soud řádně zhodnotil. Tvrzení stěžovatelky, že se kárné soudy dostatečně nezabývaly její snahou vysvětlit své jednání poukazem na zdravotní a psychický stav, nemůže obstát, protože soudy měly k dispozici lékařskou zprávu, která je založena do spisu a z níž vyplývá, že se stěžovatelka léčila od prosince 1993 do května 1994 pro úzkostně subdepresivní a neurastenický syndrom, který během ambulantní léčby odezněl a od května 1994 již psychiatra nevyhledala, její stav se upravil. Soudy tudíž správně poukázaly na to, že se stěžovatelka neléčila pro žádnou závažnou chorobu, která by mohla mít na její jednání relevantní vliv. rovněž neobstojí tvrzení stěžovatelky, že nebyl řádně prokázán její úmysl odcizit zboží. Soudy obou stupňů v rozhodnutí správně poukázaly na okolnosti případu prokázané výpověďmi svědků, z nichž je patrné, že nezaplacené zboží se nacházelo v tašce stěžovatelky a že bylo odhaleno pokladní obchodu, která zboží z tašky stěžovatelky vyjmula. Posuzování věrohodnosti osob (včetně stěžovatelky, s ohledem na postupné měnění její obhajoby) je v plné pravomoci kárného soudu, a pokud kárné senáty obou kárných soudů dospěly k závěru, že se stěžovatelka dopustila přestupku, který má současně povahu závažného kárného provinění, nedošlo dle jeho názoru k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by postupem kárného soudu bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o její osobě, když ani sama stěžovatelka neuvádí, že by údaje publikované k její osobě tisku poskytl kárný soud. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Spr 730/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu kárných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud sám znovu přehodnotil zjištěné skutkové okolnosti a vyvodil vlastní právní závěr, pro stěžovatelku příznivější. V tomto směru nezbývá než poukázat na obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, dle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry kárných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před kárnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Dále považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že kárné řízení, vykonávané kárnými senáty jako stavovskými orgány svého druhu, může být jen zcela výjimečně podrobeno takové kontrole Ústavního soudu, jaké se stěžovatelka domáhá, tedy přehodnocení otázky viny a přehodnocení uložené sankce z hlediska její přiměřenosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o namítaný zásah do práva zakotveného v čl. 10 Listiny, v této části je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, neboť není sporu o tom, že ochrany před tvrzenými poškozujícími informacemi v médiích se stěžovatelka mohla domáhat v občanskoprávním řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu