ECLI:CZ:US:2001:4.US.139.01
sp. zn. IV. ÚS 139/01
Usnesení
IV. ÚS 139/01
Ústavní soud rozhodl 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupené Mgr. J.F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2000, čj. 15 Co 784/2000-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v souvislosti s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal totiž odvolací soud na to, že z obsahu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen "Úmluva") publikované ve vyhlášce č. 11/1975 Sb., není patrno žádné ustanovení upravující úplatu za provedení přepravy. Tento předpoklad je však chybný a v rozporu s čl. 1 odst. 1 citované Úmluvy, v němž se konstatuje, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem. Z uvedeného důvodu platí i pro projednávanou věc promlčecí lhůta podle čl. 32 odst. 1 Úmluvy upravující kratší lhůtu k promlčení, než jaká platí podle obchodního zákoníku. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 80 C 316/99 Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. 3. 2000, čj. 80 C 316/99-16, byl zamítnut návrh navrhovatelky a. s. Č., směřující proti stěžovatelce na zaplacení částky 24 000,-- Kč s přísl., a to vzhledem ke vznesené námitce promlčení.. Podle názoru soudu I. stupně je zažalovaný nárok promlčen, neboť na případ dopadá ustanovení čl. 32 odst. 1 Úmluvy upravující promlčení nároku z přeprav v délce 1 roku při zvážení jednotlivých případů uvedených v písmenech a) - c) uvedeného odstavce. K odvolání navrhovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil ze zamítavého ve vyhovující. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že Úmluva neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo úplatu za provedení přepravy. Z čl. 32 Úmluvy je tedy nutno dovozovat, že promlčení lhůta uvedená v tomto článku se vztahuje toliko na nároky z přeprav, které tato Úmluva výslovně upravuje. Protože nárok na úplatu za provedení dopravy zde upraven není, nevztahuje se na uplatněný nárok, tj. zaplacení přepravného, promlčecí lhůta stanovená v čl. 32 Úmluvy, nýbrž obecná promlčecí lhůta upravená v čl. 397 obchodního zákoníku v délce 4 roků. Protože navrhovatel pomocí jiného dopravce provedl přepravu ke dni 24. 1. 1997, obecná promlčecí 4 letá lhůta počala běžet teprve dnem 25. 1. 1997. Vzhledem k datu zahájení řízení, tj. dojití návrhu okresnímu soudu dne 16. 4. 1997, je zřejmé, že nárok na zaplacení přepravného nemůže být promlčen.
Jakkoli argumenty stěžovatelky, jež sdílel i soud I. stupně, mohou mít svou logiku, když v kapitole I. nazvané rozsah platnosti se v čl. 1 odst. 1 uvádí, že Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, nicméně stejně nepostrádá logiku ani napadený rozsudek ve svém odůvodnění, že v kapitole páté, nazvané Reklamace a žaloby, je upraven běh promlčecí doby právě ve vztahu v tomto článku uvedeným případům, tj. především reklamacím. I kdyby tedy bylo možno připustit, že oba výklady se jeví jako ústavně konformní, neimplikuje tato skutečnost závěr, že protiústavním je právě výklad obsažený v napadeném rozsudku, který se nejeví nijak krajně vybočovat z mezí čl. 95 Ústavy ČR ani porušovat čl. 37 odst. 3 Listiny. Jinými slovy, Ústavní soud zde není od toho, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů a ústavní stížnost podaná podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zde proto může míti úspěch pouze v případě zjištění porušení ústavně zaručeného práva, o kterýžto případ však v projednávané věci z uvedených důvodů evidentně nejde.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu