ECLI:CZ:US:2001:4.US.140.01
sp. zn. IV. ÚS 140/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti A., zastoupené JUDr. O.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 38 Ca 72/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. března 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení uvedeného rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 22. prosince 1999, čj. FŘ - 7075/3/99. Tímto rozhodnutím byl potvrzen platební výměr F.ú., ze dne 17. června 1999, kterým byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet ve výši 1.445,- Kč, a současně byl snížen nadměrný odpočet vykázaný v daňovém přiznání o částku 2.598.200,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí soudu bylo učiněno na základě nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení. Nesprávná skutková zjištění správního soudu spočívají v tom, že soud neakceptoval tvrzení stěžovatelky o skutečném datu vystavení faktury, které se lišilo od údaje na faktuře. Nesprávné právní posouzení pak dle stěžovatelky spočívá v tom, že druhá faktura se týkala zcela jiné transakce a nejednalo se tedy o opětovné účtování téhož zdanitelného plnění.
V uvedeném postupu správního soudu shledala stěžovatelka porušení svého základního práva zaručeného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když jí byla uložena daň v rozporu se zákonem.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu 38 Ca. Ta uvedla, že správní soud se s námitkou mylného data na faktuře i s otázkou tvrzené opravné faktury vypořádal dostatečným způsobem v odůvodnění napadeného rozsudku. Odkazuje na závěr, že faktura ze dne 26. listopadu 1998 byla pouze dokladem účetním, když k prokazatelnému plnění došlo nejdříve dne 27. listopadu 1998, a za této situace nemohla být dokladem daňovým, neboť její vystavení předcházelo plnění. Dodatečná faktura tak mohla fungovat jako daňový doklad, ale nikoliv jako doklad účetní, když nelze o téže věci účtovat dvakrát. Stěžovatelka nenapravila chybu v datu tím, že by vadnou fakturu zrušila a vystavila novou, a proto není možno projednávanou věc posuzovat jinak. Podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o DPH", není možné provést nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu,16a) (§3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Dodatečná faktura nebyla dokladem účetním, a proto ji nebylo možno považovat ani za doklad daňový. Z toho důvodu správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala nárok na odpočet daně z důvodu nezaúčtování faktury, a proto účastník neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení jejího práva dle čl. 11 odst. 5 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - FŘ prostřednictvím svého ředitele. Ten poměrně obsáhle popsal skutkový stav věci projednávané před správním soudem, a dospěl ke shodnému závěru jako správní soud tj., že vedle sebe existuje několik dokladů k témuž předmětu plnění přičemž, vystavitel (stěžovatelka) žádný z nich nezrušila a o všech účtovala. Poukázal také na skutečnost, že stěžovatelka neuplatnila žádnou námitku vztahující se k mylnému datu na faktuře. Nadto nebyly, dle vedlejšího účastníka, odstraněny pochybnosti správce daně o tom, zda se zdanitelné plnění realizovalo tak, jak je uvedeno na dokladech, neboť výpovědi dodavatele a stěžovatele si navzájem odporovaly. Z uvedených důvodů proto považoval vedlejší účastník ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis správního soudu, vedený pod sp. zn. 38 Ca 72/2000 a z něj, stejně jako i z jiných podkladů, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Na úvod Ústavní soud zdůrazňuje, že se v posuzované věci nezabýval úvahami finančních orgánů o fiktivnosti provedeného zdanitelného plnění, byť provedená platba byla dle faktury učiněna v hotovosti (14.408.200 Kč), ale pouze stěžovatelkou namítaným neuznáním daňového dokladu. V dokladech, které měl Ústavní soud k dispozici, však nenalezl oporu pro tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv. Je zřejmé, že se správní soud věcně zabýval podstatou problému a Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím, které bylo ústavní stížností napadeno, bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. K tomu je třeba také poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost obsahovala pouze obecné tvrzení o porušení práv stěžovatelky, bez adekvátní ústavně právní argumentace. Stěžovatelka pouze poukazovala na rozhodnutí pro ni nepříznivé, a ne zcela jednoznačně popisovala některé okolnosti své daňově účetní evidence, v jejímž vedení však shledaly příslušné finanční orgány vady.
Pokud stěžovatelka jako jediný argument v ústavní rovině zmínila čl. 11 odst. 5 Listiny, je třeba uvést, že toto ustanovení je třeba chápat především jako závazek pro zákonodárce, který může daně a poplatky určovat toliko formou zákona, tj., že nelze tyto dávky primárně uložit právní normou nižší síly. Pokud pak jde o výklad a aplikaci těchto předpisů, jedná se v kompetenci správních úřadů, s následnou kontrolou správních soudů. Do této jejich pravomoci, jak opakovaně uvedl, není Ústavní soud oprávněn vstupovat, s výjimkou situací zcela extrémního výkladu, který má zobecňující charakter a je ve svých důsledcích schopen zasáhnout do základních práv či svobod.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí. V daném případě nebyla stěžovatelka omezena či poškozena ve svých právech, a to ani v právech zaručených Ústavou, tak jak v ústavní stížnosti namítá, a proto nelze, za daného stavu, považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek k ochraně práv stěžovatelky.
Ústavní soud na základě uvedených podkladů dospěl k závěru, že stěžovatelce nebyly, jak tvrdí, uloženy daně v rozporu s právními předpisy, které výběr daní upravují. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. září 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu