ECLI:CZ:US:2001:4.US.152.01
sp. zn. IV. ÚS 152/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.K., zastoupeného JUDr. Z.R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 1999, sp. zn. 6 To 37/99, a proti oznámení ministerstva spravedlnosti ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 8 Tp 235/00, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §266 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 12. března 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 1999. Stížnost spojil s návrhem na zrušení §266 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Z podání je zřejmé, že počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvodil od doručení sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 31. ledna 2001, že nebyly shledány důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1,2 trestního řádu.
Ústavní soud s odvoláním na svoji ustálenou judikaturu konstatuje, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, a proto podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není možno chápat jako poslední prostředek k ochraně práva. Z procesního hlediska je možno jej považovat toliko za informaci subjektům, oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která však nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Tedy, že ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon", nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti (viz. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, č. III, ÚS 124/93, svazek 2., str. 203, Praha, 1995).
Ve věci návrhu na zrušení části právního předpisu ve smyslu §74 zákona, Ústavní soud konstatuje, že osud návrhu sleduje osud ústavní stížnosti, a proto za situace, kdy byla ústavní stížnost podána po lhůtě, je třeba shodně hledět i na spolu s ní podaný návrh.
Kromě toho třeba uvést, že znění napadeného ustanovení trestního řádu bylo novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. změněno, když byl do trestního řádu vložen institut dovolání, a byť tyto změny nabudou účinnosti až od 1. ledna 2002, přicházelo by v této části návrhu v úvahu i zastavení řízení podle §67 odst. 1 zákona.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že si vyžádal vyjádření ministra spravedlnosti, který k výsledkům řízení ve věci stěžovatele uvedl, že námitka stěžovatele týkající se právní kvalifikace trestného činu je oprávněná v té části, že uvedené jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 lit. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (ve znění účinném ke dni 31. prosince 1997). Stěžovateli tedy byl uložen trest odnětí svobody podle nesprávné kvalifikace, avšak odpovídající společenské nebezpečnosti. Trest se proto jeví jako přiměřený, a proto nebylo podání stížnosti pro porušení zákona shledáno účelným.
K namítané otázce rozporu s dalším postupem F.ú. poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že trestní řízení je řízením sui generis, které nelze zaměňovat s řízením správním, jehož závěry nejsou pro orgány činné v trestním řízení závazné. Rovněž je irelevantní tvrzené porušení ustanovení §36 odst. 3 trestního řádu, neboť ze spisu bylo zjištěno, že po výslechu stěžovatele bez přítomnosti jeho právního zástupce, avšak se souhlasem stěžovatele, byl proveden nový výslech již za účastni právního zástupce, čímž došlo k nápravě předchozího pochybení.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud shledal uvedené podání jako došlé po lhůtě a proto je dle ustanovení §43 odst.1 lit. b) a §43 odst. 2 lit. b) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu