ECLI:CZ:US:2001:4.US.16.2000
sp. zn. IV. ÚS 16/2000
Usnesení
IV.ÚS 16/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného Mgr. P. D., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, čj. 1 T 79/98-67, ze dne 15. 4. 1999, a usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 6 To 258/99-80, ze dne 11. 11. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1 Ústavy ČR, a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v důvodech ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, 1 T 79/98-67, ze dne 15. 4. 1999, uznán vinným spácháním trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle ustanovení §150 odst. 1 trestního zákona Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, ve kterém zejména namítal pochybení soudu I. stupně v tom, že se nedůsledně vypořádal se splněním zákonných předpokladů pro dovození jeho trestní odpovědnosti. Zopakoval v této souvislosti svoji obhajobu z přípravného řízení a z řízení před soudem I. stupně, v rámci které uvedl, že nevěděl, že jím zakoupené zboží je zbožím zčásti padělaným a nebyla tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu. Krajský soud v Brně však ve svém rozhodnutí o odvolání, sp. zn. 6 To 258/99, ze dne 11. 11. 1999, odvolání zamítl jako nedůvodné a ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, bylo v trestním řízení prokázáno, že stěžovatel musel vědět, že předmětné zboží trpí vytýkanými vadami, což dovozoval mimo jiné také poukazem na skutečnost, že stěžovatel nebyl ve smluvním vztahu s firmami, jejichž ochranná známka byla na části zboží uvedena, takže za této situace musel být stěžovatel přinejmenším srozuměn s tím, že s takto dodávaným zbožím nemůže být něco v pořádku. Dále odvolací soud poukázal na ceny, za které stěžovatel toto zboží nakupoval, z čehož rovněž dovodil závěr, že i tato skutečnost musela stěžovatele vést k poznání, že toto zboží není zbožím originálním a že se u části tohoto zboží jedná o padělky, neboť originální zboží je prodáváno ve značkových prodejnách za ceny daleko vyšší. Odvolací soud se tak plně ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl prvoinstanční soud, a stěžovatel je proto i v ústavní stížnosti nucen opakovat svoji námitku, že oba obecné soudy posoudily jeho jednání jako trestné, aniž měly dostatečné důkazy o tom, že byla naplněna i subjektivní stránka jemu za vinu kladeného trestného činu. Obecné soudy si neopatřily v průběhu dokazování důkazy takové kvality, na podkladě kterých by mohly dojít ke spolehlivým závěrům o tom, že se stěžovatel zažalovaného jednání dopustil vědomě, tedy že věděl, že předmětné zboží trpí později oběma soudy vytýkanými vadami, a že byl s touto skutečností srozuměn.
Stěžovatel dále napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že zahájení jeho trestního stíhání předcházela dne 22. 9. 1998 v 10,05 a 10,45 hod. kontrola policejních orgánů na jeho dvou provozovnách ve Žďáře nad Sázavou za přítomnosti svědků Š. a B., pracovnice živnostenského úřadu S. a prodavaček, při níž policejní orgány předmětné zboží uvedené na protokolech o vydání věci, včetně i dalšího zboží, které mu pak bylo následně vráceno, bez jakéhokoliv poučení začali házet do připravených pytlů. Následně pak sepsali se stěžovatelem protokol o vydání věci, jemuž předcházelo stěžovatelovo poučení ve smyslu ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu. Na podkladě takto zajištěného zboží mu bylo téhož dne v 11,15 hod. sděleno obvinění pro uvedenou trestnou činnost. Podle stěžovatelova názoru šlo tedy v tomto případě de facto o svévolné zabavení jeho zboží způsobem, který neměl oporu v zákoně, neboť stěžovatel nebyl v té době ještě v procesním postavení obviněného a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Aplikace ustanovení §78 tr.ř. přichází podle stěžovatelova názoru v úvahu pouze vůči osobě, která má v držení věc důležitou pro trestní řízení, a to pouze ve stadiu trestního řízení. Trestní řízení však v daném případě ještě nebylo vedeno, o čemž svědčí podle stěžovatele i to, že zasahující policejní orgány postupovaly podle ustanovení §20d zákona o Policii ČR, které jim dává možnost vstupovat do živnostenských provozoven, avšak pouze do jejich částí přístupných zákazníkům a nikoliv do prostor určených pro skladování zboží. Zboží jím nebylo, jak stěžovatel uvádí, vydáno dobrovolně, neboť na protokolech o vydání věci stěžovatel s tímto postupem vyjádřil nesouhlas. V daném případě podle stěžovatelova názoru nešlo o realizaci neodkladných či neopakovatelných úkonů, které by mohly aplikaci ustanovení §78, §79 a §66 tr.ř. zdůvodnit. Zboží, které takto policejní orgán získal, následně posloužilo k zahájení trestního stíhání proti stěžovatelově osobě a oběma obecným soudům k vydání napadených rozhodnutí, když takto protiústavním způsobem získané důkazy obecné soudy následně použily jako důkazy usvědčujícího charakteru. Postupem policejních orgánů sice stěžovatel nebyl přímo nucen svědčit sám proti sobě nebo přímo nucen přiznat vinu, ale dostal se tak do postavení, kdy pod bezprostřední pohrůžkou uložení pořádkové pokuty, event. odnětí věci, byl nucen k vydání věci, která v zápětí byla podkladem pro zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Tímto postupem byl podle stěžovatele potlačen jeden ze základních ústavních principů, spočívající v právu každého v tomto procesním postavení se nacházejícího, nespolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, nesvědčit sám proti sobě a v právu nepřiznat vinu. Důkazy takto opatřené před zahájením trestního stíhání je nutno považovat za důkazy absolutně neúčinné, a tedy v procesu dokazování nepoužitelné. Pokud oba obecné soudy s těmito důkazy v procesu dokazování kalkulovaly, pak byl proces hodnocení důkazů podle stěžovatelova názoru tímto deformován, což se promítlo do skutkových závěrů obecných soudů a v návaznosti na to do jejich závěrů právních.
S ohledem na námitky, které stěžovatel shora vznesl proti napadeným rozhodnutím, a přecházejícímu řízení, jimiž byla porušena jeho základní práva zaručená mu v čl. 1 Ústavy ČR, a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny a čl. 14 odst. 3 Paktu, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 1 T 79/98, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvádí, že ač nemá již k dispozici předmětný spisový materiál, nemůže se se stěžovatelovým stanoviskem ztotožnit. Poukazuje v této souvislosti na ustanovení §158 odst. 3 tr.ř., které umožňuje postup dle ustanovení §78 tr.ř. k zajištění stop - prodávaného zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami. Je zjevné, že takto provedený úkon dle §78 tr.ř. je nepochybně úkonem neodkladným ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr.ř., kdy právě jeho provedení umožnilo teprve postup podle ustanovení §160 odst. 1 tr.ř., tedy sdělení obvinění. Krajský soud má za to, že orgány Policie ČR postupovaly zcela v souladu se zákonem, pokud stěžovatele vyzvaly po řádném poučení dle §78 odst. 1, §66 a §79 tr.ř. k vydání věcí vzbuzujících podezření, že s těmito došlo ke spáchání trestného činu, a tedy ani další postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za nezákonný. K ostatním námitkám stěžovatele se krajský soud nemohl vyjádřit, když neměl k dispozici předmětný spisový materiál, na nějž však zcela odkazuje.
Po zvážení všech námitek vznesených stěžovatelem a seznámení se s obsahem soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů. Výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Právě obecný soud je pak tím soudem, jež má na mysli ustanovení čl. 40 odst. l Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že obecné soudy neměly dostatek důkazů o tom, že byla z jeho strany naplněna subjektivní stránka trestného činu, jehož se měl dopustit, pak stěžovatel tuto námitku uplatnil již v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. instance. Odvolací soud se touto námitkou v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval a snesl dostačující argumenty, z nichž dovodil, že u stěžovatele byla subjektivní stránka trestného činu naplněna. Ústavní soud v tomto směru nepovažuje za nutné argumenty obecných soudů svědčící pro daný závěr znovu opakovat, zejména když stěžovatel svoji argumentaci uvedenou v odvolání nijak nerozšířil a za stavu, kdy obsah spisu nenasvědčuje tomu, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Další stěžovatelova námitka spočívá v tvrzení, že v jeho případě vydání věci podle ustanovení §78 tr.ř. nemělo oporu v zákoně, neboť bylo provedeno před zahájením trestního řízení. Došlo tak podle stěžovatelova názoru k zásahu do jeho vlastnického práva, přičemž zboží nevydal dobrovolně, jak o tom svědčí jeho nesouhlas uvedený na protokolu o vydání věci. Toto zboží pak bylo použito proti jeho osobě jako usvědčující důkaz, ač bylo získáno protiústavním způsobem, a tímto postupem bylo tak podle stěžovatelova názoru dosaženo výsledku, který odporuje ústavním principu, že obviněný nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje rovněž na to, že zasahující policejní orgány vstoupily v jeho živnostenských provozovnách nejen do jejich částí přístupných zákazníkům, ale i do prostor určených pro skladování zboží. Tyto svoje námitky však stěžovatel neuplatnil v podaném opravném prostředku proti prvoinstančnímu rozhodnutí okresního soudu. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobně pak je třeba nahlížet i na stěžovatelovu námitku, že důkazy, s ohledem na jím tvrzený protiústavní postup při jejich získání, je třeba považovat za absolutně neúčinné. Rovněž tuto námitku stěžovatel v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně nevznesl.
Ústavní soud tak z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele zčásti odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu