ECLI:CZ:US:2001:4.US.161.01
sp. zn. IV. ÚS 161/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R.Š., zastoupeného JUDr. J.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 4 To 8/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. března 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 1 T 12/2000. Rozhodnutím soudu prvého stupně bylo řízení ve věci samé vráceno k došetření státnímu zástupci a současně bylo rozhodnuto, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě, neboť důvody dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a), b) a c) trestního řádu nadále trvají.
Stěžovatel vychází z předpokladu, že časové určení trvání vazby musí být konkrétně stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Není tedy možné při vrácení věci do fáze vyšetřování nestanovit přesně dobu trvání vazby. V daném případě však v době, kdy rozhodoval soud prvého stupně o prodloužení vazby, již uplynula lhůta pro její další trvání, stanovená pro přípravné řízení. Soud tedy měl stanovit lhůtu ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu, pro trvání vazby pro dobu přípravného řízení. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, který v daném případě obecné soudy nerespektovaly. Dle uvedeného nálezu se řízení nevrací na počátek řízení, ale do stavu před podáním obžaloby, a proto se na něj vztahuje časové omezení plynoucí z rozhodnutí soudů o vzetí do vazby a to právě ve vztahu k prvotnímu omezení svobody. Pokud je třeba doplnit některé skutečnosti, je třeba, aby soud rozhodl o dalším trvání vazby, což není možné bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby. Vazba pro přípravné řízení stanovená rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem, ze dne 3. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 518/2000, však vypršela dne 7. srpna 2000. Pokud byla věc vrácena k došetření státnímu zástupci a nebyla nově stanovena lhůta, má stěžovatel za to, že se od 7. srpna 2000 nachází ve vazbě bez právního důvodu.
Pokud rozhodnutí o trvání vazby neučinil soud prvého stupně, měl tak učinit stížnostní soud. Pokud tak neučinil, cítí se stěžovatel dotčen napadeným usnesením ve svých základních právech, konkrétně v právu dle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu 4 To. Ta uvedla, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami uplatněnými v odůvodnění stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni, která byla napadeným usnesením zamítnuta. V usnesení účastník vysvětlil, jakými úvahami se ve svém rozhodování řídil, a proč má zato, že nebyla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 5 Listiny a §71 odst. 2 trestního řádu, jestliže krajský soud při svém rozhodnutí o dalším trvání vazby nestanovil konkrétní dobu dalšího trvání vazby. Dle účastníka byla lhůta pro trvání vazby prodloužena usnesením ze dne 3. dubna 2000, a měla trvat do 7. srpna 2000. Tato lhůta ovšem neuplynula bezezbytku, neboť dne 20. července 2000 byla ve věci podána obžaloba, čímž se věc dostala do stádia řízení před soudem. Do stádia přípravného řízení byla věc vrácena pravomocným usnesením soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Lhůta stanovená usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem byla podáním obžaloby přerušena a po vrácení věci státnímu zástupci nezačíná běžet lhůta nová, nýbrž pokračuje nevyčerpaná část lhůty (19 dní) z přípravného řízení.
Účastník rovněž odmítl tvrzení stěžovatele, že se neřídil citovaným nálezem Ústavního soudu, když z napadeného usnesení je patrno, že bylo zvažováno, zda je v souvislosti s rozhodnutím dle §192 trestního řádu nezbytné stanovit nutnou dobu trvání vazby, když s ohledem na zákaz reformace in peius bylo zřejmé, že lhůta by přesáhla 19 dní zbývajících do uplynutí lhůty v přípravném řízen. Takto stanovená lhůta byla pro stěžovatele nejpříznivější, neboť k jejímu prodloužení mohlo dojít jen na základě podnětu státního zástupce a rozhodnutím příslušného soudu. Proto Vrchní soud v Praze neshledal rozpor usnesení Krajského soudu v Plzni s citovaným nálezem Ústavního soudu, ani s čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Na závěr vyjádření účastník uvedl, že v dané věci byla vazba stěžovatele prodloužena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. února 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01, do 7. dubna 2001, kdy skončila dvouletá doba vazby, a poté usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2001, sp. zn. 3 Ntv 1/01 do 31. prosince 2001.
S ohledem na uvedené okolnosti považuje účastník ústavní stížnost na zjevně neopodstatněnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítnul, popřípadě zamítnul.
Ústavní soud na základě dostupných informací shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že podáním obžaloby byla vazební lhůta přerušena, a tedy po navrácení věci k dalšímu došetření zbývalo 19 dní, po které vazba mohla trvat. Tento závěr ostatně vyplývá i z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, ve kterém se uvádí, že po navrácení věci státnímu zástupci k došetření nepočíná běžet nová vazební lhůta, ale dobu před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci k došetření je nutno z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat.
Neopodstatněná je i námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, že o prodloužení vazby bylo naposledy rozhodováno tak, že byla prodloužena do 7. srpna 2000. V tomto směru nebylo stěžovatelem vzato v úvahu usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. února 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01, jímž byla vazba stěžovatele (i ostatních spoluobviněných) prodloužena do 7. dubna 2001, kdy skončila dvouletá lhůta vazby, a to na návrh státního zástupce, který byl učiněn ve zbytku výše uvedené lhůty (ta se počítá od doručení spisu státnímu zástupci, §71 odst. 8 trestního řádu).
Před skončením dvouleté doby trvání vazby pak Vrchní soud v Praze rozhodl, usnesením ze dne 23. března 2001, sp. zn. 3 Ntv 1/01, že se vazba všech obviněných (včetně stěžovatele) prodlužuje do 31. prosince 2001. V tomto usnesení, které si Ústavní soud vyžádal, Vrchní soud v Praze podrobně zdůvodňuje obtížnost věci, její náročnost skutkovou
i právní, pro niž nebylo možno skončit věc ve dvouleté vazební lhůtě, když důvody vazby u všech obviněných nadále přetrvávají.
Postup Vrchního soudu v Praze, který před navrácením věci státnímu zástupci se zabýval okolnostmi trvání vazby, tedy není možno považovat za stěžovatelem namítaný zásah do jeho práv, když byl naplněn požadavek, stanovený již citovaným nálezem, že je úkolem obecných soudů, při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby, speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodňováno, když je třeba, kromě existence vazebních důvodů, zohlednit i odstraňování závažných vad přípravného řízení.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci byla porušena základní práva stěžovatele tak, jak v ústavní stížnosti namítal. Napadená rozhodnutí nepovažuje za rozporná se základními právy zaručenými Listinou základních práv a svobod. Navíc po podání ústavní stížnosti byly ve věci učiněny další kroky, které vedly k prodloužení vazby stěžovatele do 31. prosince 2001. Ústavní soud přihlédl rovněž k tomu, že obdobně bylo Ústavním soudem rozhodnuto ve věci dalších spoluobviněných stěžovatele pod sp. zn. II. ÚS 141/01 a II. ÚS 159/01.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu