ECLI:CZ:US:2001:4.US.163.99
sp. zn. IV. ÚS 163/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. M. a J. K., obě zastoupeny JUDr. E. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1998, čj. 29 Ca 57/98-22, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu ve Znojmě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1998, čj. 29 Ca 57/98-22, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 1. 1998, čj. PÚ 8779/92/1-Ne, kterým bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitostí v k.ú. V., konkrétně specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí, s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost obsahuje stručnou rekapitulaci průběhu dosavadních řízení s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatelek opodstatňují jejich názor odlišný od právního závěru orgánů veřejné moci, které dospěly k závěru, že v daném případě k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, jestliže k jejich přechodu nebo převodu na stát nebo jinou právnickou osobu došlo na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nedošlo. Orgánům veřejné moci vytýkají, že při rozhodování vyšly z nespolehlivě zjištěného stavu věci, jmenovitě, že Krajský soud v Brně se při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí nezabýval dostatečným způsobem všemi námitkami, uvedenými v jimi podaném opravném prostředku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a připojil spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 57/98, a Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, čj. 8779/92.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k námitce stěžovatelek, že se nezabýval všemi jejich námitkami, uvádí, že svědčí o nepochopení základních principů, jimiž je ovládáno správní soudnictví, a nemůže být proto uznáno za důvodné. V tomto směru považuje krajský soud za nejpodstatnější poukázat na skutečnost, že podle platné právní úpravy je přezkumná pravomoc soudu vymezena obsahem podaného opravného prostředku (§249 odst. 2 o.s.ř. ve spoj. s §250l odst. 2 o.s.ř.). Soudní přezkum zákonnosti správního rozhodnutí se tak může pohybovat toliko v rámci stěžních námitek navrhovatelek uvedených v opravném prostředku, přičemž soud není povinen, ale ani oprávněn, vyhledávat jakékoli důvody nezákonnosti, na něž ze strany navrhovatelek nebylo poukázáno. Výjimku soudní praxe připouští pouze v případech vad (byť i nenamítaných), které vyvolávají nicotnost přezkoumávaného aktu. Závěr výše uvedený pak pro navrhovatele představuje povinnost, výslovně tvrzenou nezákonnost označit, a to v spolu s odkazem na konkrétní ustanovení obecně závazného právního předpisu, s nímž má být v rozporu. Jde v podstatě o zásadu, která se (s jistými výjimkami) uplatňuje i v řízení nalézacím (§101 odst. 1 o.s.ř.), přičemž ve správním soudnictví je, s ohledem na jeho specifickou povahu, jen více zákonem akcentována. Jestliže tedy stěžovatelky v opravném prostředku výslovně brojily pouze proti způsobu, jakým se správní orgán vypořádal s okolnostmi tísně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 7. 1. 1950, kterým došlo k prodeji předmětného nemovitého majetku původními vlastníky tehdejšímu Jednotnému zemědělskému družstvu ve V., přičemž otázku nápadně nevýhodných podmínek ponechaly bez povšimnutí, nemohl se soud způsobem hodnocení této otázky pozemkovým úřadem při svém přezkumu zabývat. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani případné provedení důkazů, jichž se stěžovatelky dovolávaly, a to v zásadě ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že břemeno tvrzení (které, jak již uvedeno výše, stěžovatelky v plném rozsahu neunesly) logicky musí předcházet jakémukoli návrhu a provedení dokazování, druhým je pak fakt, že právní úprava provádění dokazování v řízení před soudem nepředpokládá (§250i odst. 1 o.s.ř. ve spoj., s §250l odst. 2 o.s.ř.), i když tuto možnost zcela nevylučuje ( §250q odst. 2, věta druhá o.s.ř.). Nelze přitom přehlédnout ani skutečnost, že pozemkový úřad v daném případě před vydáním napadeného rozhodnutí dostál své povinnosti vyplývající z ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, přičemž stěžovatelky dostatečnost skutkových zjištění nikterak nezpochybnily. Toto své obsáhlé vyjádření krajský soud uzavírá konstatováním, že soud se věcí zabýval v intencích tvrzení uvedených v opravném prostředku, přičemž tvrzení stěžovatelek, uvedená v ústavní stížnosti, jsou novotami, v řízení před soudem neuplatněnými. Podle názoru krajského soudu se jedná jen o snahu stěžovatelek dodatečně odstranit cestou ústavní stížnosti nedostatky dříve již podaného opravného prostředku, což je nepochybně v rozporu se smyslem tohoto řízení. Z výše uvedených důvodů krajský soud odmítá tvrzení, že svým postupem upřel stěžovatelkám právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud dále poukazuje na to, že Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti, není povolán k řešení otázek právního hodnocení věci s následnou aplikací obecně závazného právního předpisu bez toho, že by byla namítána neústavnost aplikovaného právního předpisu či způsob jeho interpretace, a proto se k obsahu ústavní stížnosti z tohoto zorného úhlu nevyjadřuje. Stejně tak nepovažuje za nutné reagovat na tvrzení stěžovatelek, že v dané restituční věci došlo k porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jde o otázku Ústavním soudem opakovaně judikovanou. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost zamítnuta.
Pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, se v souvislosti s postoupením svého Ústavním soudem vyžádaného spisu k obsahu ústavní stížnosti blíže nevyjádřil.
Ústavní soud se při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval výhradami stěžovatelek týkajících se postupu krajského soudu, a to s přihlédnutím k platné právní úpravě rozsahu přezkumné pravomoci soudů v řízeních o opravných prostředcích, směřujících proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, konkrétně jejich tvrzením, že opravným prostředkem na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu napadly rozhodnutí pozemkového úřadu jako celek a důkazy, které v něm uvádějí, mají vztah jak k prokazování okolností tísně, tak i k okolnostem nápadně nevýhodných podmínek, za kterých byla kupní smlouva mezi původními vlastníky nemovitostí a JZD V. ze dne 7. 1. 1950 uzavřena. K obsahu návrhu stěžovatelek na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu (který je součástí obou vyžádaných spisů) lze uvést, že v něm stěžovatelky jednak výslovně poukazují na tu část odůvodnění pozemkového úřadu, v níž tento dovozuje, že stěžovatelky nebyly shledány osobami oprávněnými ve smyslu §4 zákona o půdě, a to zejména proto, že se jim nepodařilo prokázat, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále uvádějí, "že závěry správního orgánu nepovažují za správné, neboť mají za to, že již provedenými důkazy dostatečně prokázaly, že jsou oprávněnými osobami, a smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek". Následně stěžovatelky v opravném prostředku pozemkovému úřadu vytýkají, že jeho rozhodnutí se nedostatečně zabývá svědeckou výpovědí svědka T. ohledně okolností uzavření kupní smlouvy. K okolnostem, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, se dále domáhají výpovědi dalšího svědka J. V. a posouzení důsledků trestního rozsudku Okresního soudu Znojmo ze dne 11. 9. 1953, čj. T 366/53. Odůvodnění jejich opravného prostředku obsahuje tvrzení, že důkazy nebyly pozemkovým úřadem hodnoceny v celé souvislosti. Z těchto důvodů se stěžovatelky domáhají zrušení předmětného rozhodnutí a vrácení věci pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí nebylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného skutkové stavu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obsah odůvodnění opravného prostředku stěžovatelek je koncipován způsobem, který za použití běžných druhů výkladů (zejména jazykového a logického) neopodstatňuje striktní závěr krajského soudu, že námitky stěžovatelek v něm obsažené zpochybňují zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu toliko a výlučně ve vztahu ke kategorii tísně, jako jedné ze dvou podmínek, které jsou nezbytné k naplnění skutkové restituční podstaty, obsažené v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, vázané na zjištění, že kupní smlouva, kterou byly nemovitosti původními vlastníky převedeny, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Výslovný poukaz na kategorii tísně izolovaně od nápadně nevýhodných podmínek, obsaženého v odůvodnění opravného prostředku stěžovatelek, směřujícímu proti rozhodnutí pozemkového úřadu, uveden není. Naopak stěžovatelky vždy používají formulaci, že pozemkový úřad nesprávně zhodnotil důkazy, na základě nichž podle nich bylo dostatečně prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tedy obě podmínky uvádějí kumulativně. Poukaz krajského soudu v jeho vyjádření k ústavní stížnosti na to, že stěžovatelky po seznámení se s obsahem správního spisu před rozhodnutím pozemkového úřadu nevznesly žádné výhrady, sice odpovídá obsahu správního spisu, nicméně nevylučuje, že po seznámení se s odůvodněním rozhodnutí ve věci, mohou účastníci řízení dospět k závěru, že mají za to, že tyto důkazy nebyly dostatečně zhodnoceny ve vzájemných souvislostech. V tomto směru se tedy Ústavní soud, a to při plném vědomí rozsahu přezkumné pravomoci soudů v rámci správního soudnictví, neztotožnil se závěry krajského soudu obsaženými v odůvodnění jeho rozsudku a podrobně rozebranými v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Nicméně poté, co se seznámil s obsahem spisu okresního pozemkového úřadu, nepovažoval v dané věci za účelné napadená rozhodnutí z uvedeného důvodu rušit.
Po seznámení se s obsahem spisu pozemkového úřadu totiž dospěl k závěru, že viděno z hlediska ústavně právního hodnocení rozhodovací činnosti pozemkového úřadu, jako orgánu veřejné moci, právní závěr pozemkového úřadu o nenaplnění kategorie nápadně nevýhodných podmínek byl učiněn na základě dostatečných důkazů (listinných, svědeckých, výpověď účastníka řízení). V tomto směru je podle názoru Ústavního soudu třeba poukázat na skutečnost, že v řízení bylo zjištěno, že kupní cena, za kterou byla nemovitost byla prodána, nebyla nápadně nevýhodná a dále, že časově, současně s převodem předmětné zemědělské usedlosti na JZD V., získali rodiče stěžovatelek koupí (od fyzických osob) jinou, byť menší, zemědělskou usedlost v téže obci. Všichni svědkové i stěžovatelky jsou ve shodě v tom směru, že důvodem pro prodej původní nemovitosti byl jednak zájem místního JZD využít usedlost ke zřízení kanceláří, a dále i osobní situace rodiny, konkrétně nemoc matky stěžovatelek. Ústavní soud připouští, že okolnosti předcházející uzavření kupní smlouvy o prodeji mohly být takového rázu, že na straně prodávajících vyvolaly naplnění kategorie tísně a že pozemkový úřad okolnost tísně dostatečně neposoudil (na což poukázal ve svém odůvodnění i krajský soud). Nicméně za situace, kdy cenové relace a bezprostřední uspokojení potřeby bydlení rodiny v jiné zemědělské usedlosti v téže obci (byť menší a koupí získané od fyzických osob-přídělců), k níž však náležely pozemky srovnatelného rozsahu jako byly pozemky náležející k prodávané zemědělské usedlosti, je třeba přisvědčit tomu, že v daném případě závěr pozemkového úřadu o tom, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neshledal Ústavní soud za nesprávný. Je sice pravda, že i druhou v pořadí nabytou zemědělskou usedlost pak původní vlastníci pozbyli, ovšem ve vztahu k ní, jak bylo zjištěno z vyžádaného spisu pozemkového úřadu, byl ze strany stěžovatelek rovněž uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě, který byl uznán, když však z důvodů existence zákonných překážek pro jejich vydání do vlastnictví stěžovatelek (nemovitosti částečně ve vlastnictví fyzických osob, případně zastavěny) uznané restituční nároky stěžovatelek budou řešeny v souladu s platnou právní úpravou poskytnutím náhrad.
Vzhledem k tomu, že není pochybností v tom směru, že k naplnění skutkové restituční podstaty podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě musí být naplněna jak okolnost tísně, tak i okolnost nápadně nevýhodných podmínek, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že rozhodnutí ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci v dané restituční věci je z hlediska hmotněprávního rozhodnutím odpovídajícím platné právní úpravě, když okolnost nápadně nevýhodných podmínek naplněna nebyla. Proto byla ústavní stížnost stěžovatelek shledána jako neopodstatněná, byť se Ústavní soud neztotožnil s výkladem obsahu opravného prostředku stěžovatelek učiněným krajským soudem, neboť tato neshoda zjevně nepřivodila závěr, že tím došlo k porušení ústavně zaručených práv, tak jak ve své stížnosti stěžovatelky tvrdily. Ústavní soud je toho názoru, že za situace, kdy je zjevné, že jedna ze zákonných podmínek úspěšné restituce v daném konkrétním případě nebyla naplněna, nestačí k vyslovení protiústavnosti ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny zjištění, že v rozhodnutí o opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu, krajský soud interpretoval podle názoru Ústavního soudu obsah podaného opravného prostředku restriktivním způsobem právě ve vztahu k zákonné podmínce, o jejímž nenaplnění bylo spolehlivě rozhodnuto již v řízení před pozemkovým úřadem jako orgánem veřejné moci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu