ECLI:CZ:US:2001:4.US.170.01
sp. zn. IV. ÚS 170/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti O., zastoupené JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2001, č.j. 10 Ca 350/2000-16, rozhodnutí FŘ ze dne 21. 7. 2000, č.j. 435/120/2000 a platebnímu výměru F.ú., ze dne 21. 9. 1999, č. 990000502, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2001, č.j. 10 Ca 350/2000-16, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí FŘ ze dne 21. 7. 2000, č.j. 435/120/2000, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru F.ú. ze dne 21. 9. 1999, č. 990000502, o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 1995, kterým byla daňová povinnost stěžovatelky ve výši 195.570,- Kč, podle daňového přiznání, zvýšena o 574.000,- Kč, tj. na celkovou částku 769.570,- Kč. Důvodem posledně uvedeného rozhodnutí bylo vyloučení specifikované částky zúčtované stěžovatelkou jako náklad na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v roce 1995 ve smyslu §24 odst. 1 zák.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, správními orgány obou stupňů, a s tím pak související odchylné posouzení a stanovení výše daňového základu dle §20 cit. zákona.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně uvedla vlastní právní posouzení věci z hlediska zák.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a dovodila, že daňová povinnost jí byla uložena nezákonně, což dle jejího názoru současně představuje porušení ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedený v napadeném rozsudku, dle něhož je vždy na podnikateli striktně podle pokynů správce daně předepsaným způsobem prokázat, že vynaložený příjem koresponduje s daným výdajem, považuje za nepřijatelný, upřednostňující interpretaci orgánů státní moci v neprospěch podnikatele, jako nositele základních práv a svobod chráněných Listinou. Takto bylo porušeno i právo podnikat zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny, zákaz nutit kohokoliv k tomu, co zákon neukládá, obsažený v čl. 2 odst. 3 Listiny, a základní princip vztahu státu a jednotlivce zakotvený v čl. 1 Listiny. Dále tvrdí, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, když rozhodnutí správních orgánů nezrušil a neposkytl tak ochranu jejím právům.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření mj. uvedl, že ústavní stížnost je polemikou se závěry finančních orgánů a soudu. Poukázal na skutečnosti zjištěné v přezkumném řízení a vyjádřil přesvědčení, že ustanovení §24 zákona o daních z příjmů vyložil správně. Dovolává-li se stěžovatelka souvztažnosti nákladů spojených s obstaráváním obchodní sítě, přičemž v daném regionu jiný dodavatel osiva a sadby obdobného charakteru nepůsobí, pak zůstává u pouhého tvrzení stěžovatelkou ničím neprokázaného, když naopak zjištěné důkazy svědčí o opaku, tedy o tom, že obchodní partneři nebyli získáni přičiněním zprostředkovatele. Dovolává-li se stěžovatelka podstaty podnikání, jehož předpokladem je zisková činnost, pak nelze zisk právnické osoby pro daňové účely uměle snižovat fiktivní fakturací služeb, které nebyly uskutečněny. Zákon daňový náklad nedefinuje tak, že jde o jakýkoliv náklad související s předmětem činnosti právnické osoby, naopak předpokládá zdanitelný zisk. Důkazní břemeno je podle §31 odst. 9 daňového řádu na daňovém subjektu, a požadavek, aby daňový subjekt prokázal správnost svých tvrzení, je zcela logický, protože daňový subjekt je tou osobou, jehož příjmy jsou na základě zákona podrobovány dani, je povinen podat daňové přiznání a daň si vypočítat.
FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti námitky, jež jsou shodné s námitkami vznesenými v žalobě. Z toho důvodu odkázalo na své vyjádření k žalobě, v němž se s těmito námitkami vypořádalo. K namítanému zásahu do ústavních práv uvedlo, že při vyměření jednotlivých daní byl dodržen zákonný postup stanovení daně jak po stránce hmotné, tak i po stránce procesní, a tudíž námitky týkající se porušení práv dle čl. 11 odst. 5 Listiny jsou neopodstatněné. Stěžovatelka podniká z vlastní vůle a tedy nelze z oprávnění správních orgánů kontrolovat plnění daňových povinností daňových subjektů a stanovit a vybrat daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, vyvozovat porušení čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka využila svého práva na soudní ochranu, přičemž ve skutečnosti, že ve věci neměla úspěch, nelze spatřovat porušení tohoto práva. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 350/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Otázka uznatelnosti či neuznatelnosti konkrétních nákladů s hlediska daňového práva, resp. rozdílný výklad v praxi správních soudů, by mohla být důvodem pro zásah Nejvyššího správního soudu, na jehož neexistenci, v rozporu s textem Ústavy České republiky, Ústavní soud opakovaně upozorňoval. Ústavní soud však nehodlá tento soud, resp. jiný článek završující správní soudnictví, nahrazovat, s výjimkou případů zcela mimořádných a hodných zvláštního zřetele. Za takový však případ stěžovatelky nepokládá. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu