ECLI:CZ:US:2001:4.US.174.99
sp. zn. IV. ÚS 174/99
Usnesení
IV. ÚS 174/99
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1999, čj. 55 Co 85/99-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 18. 12. 1998, čj. 17 C 110/98-13, zamítl stěžovatelův návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení tohoto soudu ze dne 29. 6. 1998, čj. 17 C 110/98-4, jímž byla postoupena stěžovatelova věc Okresnímu soudu Plzeň - město. Aniž by vyčkal právní moci a vykonatelnosti výše citovaného rozhodnutí obvodního soudu ze dne 18. 12. 1998, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil výše citované rozhodnutí obvodního soudu ze dne 29. 6. 1998. Tím způsobil, že i kdyby snad městský či obvodní soud změnily usnesení obvodního soudu ze dne 18. 12. 1998 tak, že by stěžovateli prominuly zmeškání lhůty k podání výše zmíněného odvolání, nebylo by již o čem rozhodovat a nebylo by možné toto usnesení změnit, neboť je Městský soud v Praze potvrdil stížností napadeným usnesením. Přitom je zřejmé, že proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 6. 1998 stěžovatel nemohl včas podat odvolání, neboť byl od 29. 6. 1998 do 7. 8. 1998 v ústavním léčení a i poté byl nadále v pracovní neschopnosti, která trvá dodnes, takže ze zdravotních důvodů nebyl schopen podat ve lhůtě odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 6. 1998.
Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil jeho právo na řádný a spravedlivý občanskoprávní proces podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, a domáhá se proto jeho zrušení.
Z obsahu spisu sp. zn. 17 C 110/98 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že tento soud usnesením ze dne 29. 6. 1998, čj. 17 C 110/98-4, vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil spis Okresnímu soudu pro Plzeň - město. Stěžovatel podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 3. 9. 1998 žádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a zároveň podal odvolání proti tomuto usnesení. Následně tento soud usnesením ze dne 18. 12. 1998, čj. 17 C 110/98-13, zamítl tento stěžovatelův návrh s odvodněním, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 8. 7. 1998 a lhůta k podání odvolání skončila dne 23. 7. 1998. Z fotokopie potvrzení pracovní neschopnosti bylo zjištěno, že od 12. 4. 1998 nejméně do 7. 8. 1998 byl stěžovatel v pracovní neschopnosti, a to v ústavní léčbě. Přes výzvu, doručenou dne 13. 11. 1998, však stěžovatel soudu nedoložil, že překážka, pro niž nemohl podat odvolání, trvala i po datu 7. 8. 1998, a neprokázal tedy, že návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a toto odvolání podal do 15 dnů od odpadnutí překážky, jak předpokládá ustanovení §58 odst. 1 občanského soudního řádu.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 12. 2. 1999, čj. 55 Co 85/99-18, stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 1998 odmítl s odůvodněním, že bylo podáno opožděně ze stejných důvodů, pro které tento obvodní soud zamítl stěžovatelovu žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání tohoto odvolání. Dne 17. 2. 1999 stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 1998, čj. 17 C 110/98-13, a zároveň podal proti tomuto rozhodnutí odvolání s odůvodněním, že jeho zdravotní stav mu až dosud neumožnil toto odvolání podat.
Stěžovatel tvrdí, že aniž by vyčkal právní moci a vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 1998, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil výše citované usnesení tohoto obvodního soudu ze dne 29. 6. 1998, jímž tento soud vyslovil svoji místní nepříslušnost k projednávání stěžovatelovy věci. Toto stěžovatelovo tvrzení se však nezakládá na pravdě, neboť výše zmíněné usnesení obvodního soudu ze dne 18. 12. 1998 bylo stěžovateli doručeno dne 5. 1. 1999 a dnem 21. 1. 1999 nabylo právní moci. Městský soud tedy dne 12. 2. 1999 rozhodl o odmítnutí stěžovatelova odvolání pro opožděnost až poté, co se usnesení obvodního soudu ze dne 18. 12. 1998 stalo pravomocným, a proto naprosto v souladu se zákonem. Skutečnost, že dne 17. 2. 1999 stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti tomuto usnesení a zároveň proti němu podal odvolání, nemůže mít sama o sobě za následek pozbytí právní moci tohoto usnesení.
Stěžovatelovo tvrzení, že i kdyby snad usnesení obvodního soudu ze dne 18. 12. 1998 bylo změněno tak, že by bylo stěžovateli prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 29. 6. 1998, nebylo by již o čem rozhodovat a nebylo by možné toto usnesení změnit, neboť je Městský soud v Praze potvrdil stížností napadeným usnesením, je nelogické. Skutečnost, že se městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 1999 plně ztotožnil z právními závěry obvodního soudu, jež jsou obsaženy v jeho rozhodnutí ze dne 18. 12. 1998, vylučuje totiž možnost úspěchu stěžovatelova odvolání, podaného proti tomuto rozhodnutí dne 17. 2. 1999 zároveň s žádostí o prominutí zmeškání lhůty, neboť o odvolání by rozhodoval právě Městský soud v Praze. Z toho vyplývá, že stěžovatelovo podání ze dne 17. 2. 1999 vlastně postrádalo jakýkoli smysl.
Stěžovatel dále tvrdí, že je zřejmé, že proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 6. 1998 nemohl včas podat odvolání, neboť byl od 29. 6. 1998 do 7. 8. 1998 v ústavním léčení a i poté byl nadále v pracovní neschopnosti. Ze spisového materiálu však vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení před obvodním soudem nedoložil, že překážka, pro níž nemohl podat odvolání, trvala i po datu 7. 8. 1998, a právě z tohoto důvodu obvodní soud svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 1998 zamítl stěžovatelovu žádost o prominutí zmeškání lhůty.
Ústavní soud rovněž považuje za nutné zdůraznit, že v celé této věci jde vlastně jen o ryze procesní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, týkající se vyslovení jeho místní nepříslušnosti. Případné pochybení v určení místní příslušnosti soudu, vzhledem ke spíše administrativnímu charakteru tohoto druhu příslušnosti, nemůže mít samo o sobě bez dalšího za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení.
Ústavní soud ve světle všech výše uvedených skutečností konstatuje, že stěžovatelova věc byla projednána nestrannými a nezávislými soudy v souladu s postupem, stanoveným jim právními předpisy, a že tedy ústavně zakotvená práva stěžovatele nebyla nijak dotčena. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu