ECLI:CZ:US:2001:4.US.178.01
sp. zn. IV. ÚS 178/01
Usnesení
IV. ÚS 178/01
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.D., zastoupeného Mgr. M.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1 2001, čj. 44 To 14/2001-23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2000, čj. Nt 915/2000-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, kterými byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru nebyly důvody vazby dány z důvodu absence konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu z některého nebo i více následků uvedených v písm. a) a b) citovaného ustanovení. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že zjištění, že nemá v ČR žádné vazby, neodpovídá skutečnosti, neboť má na území ČR povolen dlouhodobý pobyt, má pronajatý domek, je ženatý s občankou ČR, plně ovládá český jazyk a byl mu vydán zbrojní průkaz, což vše svědčí o tom, že jeho vazby na tuzemské prostředí nejsou krátkodobé nebo nahodilé. Co se týče ohrožení vysokým trestem, stěžovatel poukazuje na judikaturu (R 64/1992), podle které sama tato skutečnost vazebním důvodem není. Stěžovatel rovněž oponuje závěru obecných soudů, že koluzní důvody jsou dány s ohledem na objektivní stav věci, a tvrdí, že z napadených rozhodnutí nevyplývá ani hodnocení jeho osoby z hlediska vztahu ke konkrétním skutečnostem ani závěry o možnosti jeho případného koluzního chování. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že důvody vazby nebyly dány, že je tedy omezován na svobodě, a proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření z 1. 6. 2001 mimo jiné uvedl, že stěžovatel se v místě trvalého bydliště, které nahlásil Cizinecké policii, nezdržoval, že bydlel na jiné adrese bez policejního přihlášení, že stále vlastnil cestovní pas a že, byť mající na území ČR rodinu, přesnou adresu bydliště své manželky neznal a děti na našem území nemá. Tyto okolnosti vyvolávají obavu z možného vyhýbání se dokončení trestního řízení a zakládají důvod útěkové vazby podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Existence koluzního vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu je dána charakterem konkrétního případu, způsobem provedení trestního činu, vztahem mezi jednotlivými aktéry případu, tedy vesměs okolnostmi odůvodňujícími závěr, že obava z maření vyšetřování je skutečně důvodná. O tom, že vazební důvod koluzní zde od počátku byl, svědčí rovněž skutečnost, že stěžovatel v době nejméně od 27. 12. 2000 do 9. 2. 2001 měl ve VV k dispozici ilegálně držený mobilní telefon, který používal a kterým udílel osobám mimo věznici pokyny. Dne 26. 4. 2001 bylo stěžovateli pro shora popsaný skutek rozšířeno obvinění pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) trestního zákona.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Nt 915/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je společně s V.M. stíhán jako obviněný z trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měli společně dopustit tím, že dne 16. 10. 2000 v blíže nezjištěné době v L. v penzionu S. společně s dalším obviněným policistou M. žádali po V.B., aby předložil doklady a aby je následoval na policejní stanici, a když toto odmítl, poškozeného pomohli spoutat a převézt na neztotožněnou policejní stanici v P., kde jej umístili do cely. Poté, co poškozený měl slíbit, že opustí území ČR, měl mu obviněný M. vrátit cestovní pas a předat nutnou finanční hotovost k vycestování z ČR a poté jej měl bez jakékoliv protokolace z policejní stanice propustit.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2000, čj. Nt 915/2000-16, byl stěžovatel společně s obviněným M. podle ustanovení §68 trestního řádu z důvodu ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 trestního řádu vzat do vazby (výrok II.) s tím, že jeho písemný slib se nepřijímá (výrok III.). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že soud vzal v úvahu, že oba obvinění jsou cizími státními příslušníky, kteří mají na území ČR povolen dlouhodobý pobyt, jsou zde ženatí a mají zde své rodiny, nicméně usoudil, že tyto skutečnosti by nezabránily tomu, aby se vyhnuli trestní odpovědnosti skrýváním, příp. útěkem mimo území ČR, neboť jsou ohroženi přísnou trestní sazbou. K důvodům koluzní vazby soud uvedl, že bude nutno objasnit, za jakých okolností byl poškozený B. v noci dne 16. 10. uvězněn a omezen na osobní svobodě, a proto vyslechnout řadu svědků. Budou to jednak ti, o nichž je zmínka ve spise, jednak ti, které bude třeba ještě ztototožnit, zejména cizí státní příslušníky, kteří za pomoci tzv. zprostředkovatelské organizace přicestovali do ČR za výkonem práce a měli by být slyšeni k praktikám, za jakých okolností byla práce sjednávána, případně co následovalo poté, jestliže s danými praktikami nesouhlasili nebo proti nim vyslovili odpor. Proti usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou blíže neodůvodnil.
Stížnostní soud usnesením ze dne 9. 1. 2001, čj. 44 To 14/2001-23, potvrdil správnost postupu a závěrů Obvodního soudu pro Prahu 3 a stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že je nesporné, že obvinění jsou ohroženi přísným trestem odnětí svobody a nemají v České republice žádné vazby, přičemž je třeba přihlédnout i ke způsobu provedení činu, kdy poškozený byl spoután. Podle názoru soudu jde o velmi závažnou a vysoce společensky nebezpečnou činnost a hrozí reálná obava, že by se obvinění mohli trestnímu stíhání a zejména hrozícímu přísnému trestu vyhýbat. Ke koluzním důvodům vazby stížnostní soud plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že vyšetřování je na samém počátku a nepochybně bude zapotřebí ztotožnit a vyslechnout jako svědky osoby, zpravidla cizí státní příslušníky, kteří prostřednictvím tzv. zprostředkovatelské organizace přicestovali do ČR za výkonem práce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice omezení osobní svobody vazbou se Ústavní soud vyjádřil ve své judikatuře již dříve, když uvedl, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a inidividualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky (ÚS, sv.6 č. 88). Ústavní soud rovněž uvedl, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování, a že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou a předstižnou (ÚS sv. 6 č. 74, sv. 2 č. 44).
Z předloženého spisového materiálu, jakož i z vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3 k ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry stížnostního soudu o důvodech útěkové vazby neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Podle ustálené soudní judikatury vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je ve smyslu uvedeného ustanovení odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují (Rt 64/92). Taková další skutečnost v daném případě zjištěna byla.
Také v případě koluzní vazby [§67 odst. 1 písm. b) trestního řádu] musí být dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následku v tomto ustanovení uvedeného. Ústavní soud vzal v úvahu, že trestní řízení je živým procesem, který se vyvíjí, a nelze tedy předem pevně stanovit, které důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny, nicméně existuje-li ze strany obviněného nebezpečí maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, je třeba tyto konkrétní skutečnosti označit. O takovou konkrétní skutečnost nemusí jít jen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale i za existence určité objektivní konstelace, jak je zmíněno shora. V daném případě taková objektivní konstelace existovala.
Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud definoval podmínky a okolnosti, kdy je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V daném případě Ústavní soud na základě obsahu spisového materiálu dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele byla v době podání stížnosti omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu a že k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele nedošlo. Přestože lze připustit, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů mohla být konkrétnější, nejsou nepřezkoumatelná, a tudíž toto konstatování není schopno samo o sobě posunout věc do ústavně právní roviny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu