ECLI:CZ:US:2001:4.US.206.01
sp. zn. IV. ÚS 206/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.Š., zastoupené JUDr. L.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č.j. 38 Ca 91/2000-38 a rozhodnutí Magistrátu hl.m., pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 1999, zn.: PÚ 1125/92/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č.j. 38 Ca 91/2000-38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu, pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 1999, zn.: PÚ 1125/92/2, vydané podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatelka není vlastnicí specifikovaných pozemků v k.ú. Ř. Současně navrhla zrušit i uvedené správní rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), zejména tím, že Městský soud v Praze hodnotil provedené důkazy extrémně a s prvky libovůle v její neprospěch tak, že jeho skutková zjištění o způsobu přechodu nemovitostí na stát a rozsahu účastníků (povinné osoby) jsou zcela mimo zákonné zásady hodnocení důkazů ve smyslu ust. §132 o.s.ř. a souvisejících nálezů Ústavního soudu. Namítla i zásah do práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, který odůvodnila tvrzením, že stát v rozhodném období převzal pozemky bez právního důvodu na základě neexistující kupní smlouvy, případně smlouvy od počátku absolutně neplatné, a tudíž napadeným rozsudkem jí v podstatě bylo odňato vlastnické právo, aniž by měla nárok na jakékoliv náhradní plnění. Stěžovatelka nesouhlasí zejména se zjištěním soudu, že pozemky přešly na stát na základě kupní smlouvy a trvá na tom, že pozemky přešly na stát převzetím bez právního důvodu. Poukázala na znalecký posudek, z něhož plyne závěr o pravděpodobnosti, že sporný podpis není pravým podpisem A.T., původní vlastnice, a na skutečnost, že v restitučním řízení nebyl předložen originál kupní smlouvy, ani nebyl nalezen ve sbírce listin katastru nemovitostí. Správnímu soudu vytkla, že řádně nezjišťoval okruh povinných osob a nevyhověl její žádosti, doložené neschopenkou, o odročení jednání,.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že u ústního jednání byl přítomen právní zástupce stěžovatelky, který přednesl námitky proti napadenému správnímu rozhodnutí, a tudíž její osobní přítomnost nebyla nutná. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že původní vlastnice kupní smlouvu nepodepsala a že tato kupní smlouva je neplatná i z dalších důvodů, poukázal na to, že vedle podpisu prodávající je na kopii kupní smlouvy založené ve správním spise i podpis další přítomné osoby. Skutečnost, že originál předmětné kupní smlouvy nebyl dohledán, dle jeho názoru nemůže bez dalšího znamenat, že taková smlouva nebyla uzavřena. Taková situace je vzhledem k uplynutí doby od uzavření kupní smlouvy představitelná a i v jiných restitučních řízeních se často vychází pouze z kopií příslušných dokladů. I když podle vyjádření znalce, předloženého stěžovatelkou, je pravděpodobné, že podpis na kupní smlouvě není podpisem prodávající A.T., soud dospěl k závěru, že toto odborné vyjádření nemůže být rozhodujícím aspektem pro posouzení věci, zejména s přihlédnutím k časovému rozdílu mezi podpisem kupní smlouvy a srovnávacího materiálu. V daném případě je třeba vycházet z toho, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku kupní smlouvy. Pokud stěžovatelka v řízení o opravném prostředku poukazovala na další aspekty, podle kterých by měla být kupní smlouva neplatná, zde má soud zato, že ani pozemkový úřad ani soud v řízení dle hlavy třetí části páté o.s.ř. není oprávněn k posuzování platnosti či neplatnosti smlouvy podle občanského zákoníku. V tomto řízení lze zkoumat pouze to, zda je dán některý z restitučních titulů, u kupní smlouvy se pak musí jednat o uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Existuje-li tedy kupní smlouva a na jejím základ došlo k převodu nemovitosti do vlastnictví státu (toto vyplývá i z evidence nemovitostí), je třeba z této skutečnosti vycházet. Má-li stěžovatelka zato, že taková kupní smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti, rozporu se zákonem a nesplnění obligatorní podmínky projevů vůle účastníků na téže listině, může se určení neplatnosti domáhat soudní cestou u příslušného soudu. Z takového důvodu však nelze dovozovat, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Pokud se týká označení povinné osoby, soud vycházel z dokladů založených ve správním spise. Z uvedených důvodů má zato, že v daném případě nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a že tedy ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
Magistrát hl.m., pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 91/2000 a správní spis pozemkového úřadu, zn. PÚ 1125/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Městského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny správním orgánem a obecným soudem, a snaha stěžovatelky dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Lze plně akceptovat názor obecného soudu, že stěžovatelce, pokud tvrdí, že šlo o neplatnou smlouvu, nic nebránilo ani nebrání domáhat se vyslovení neplatnosti v civilním řízení, tedy nikoliv v řízení restitučním. V tomto směru lze tedy ústavní stížnost dokonce považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání dostupných právních prostředků k prosazení tvrzených práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2001