ECLI:CZ:US:2001:4.US.210.01
sp. zn. IV. ÚS 210/01
Usnesení
IV. ÚS 210/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.P., zastoupené Mgr. P.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 22 Ca 262/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ostravě rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. 4. 2000, čj. OPÚ/417/994/2000/7-TK, jímž bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků ve výroku rozhodnutí blíže označených. Důvodem, pro který orgány veřejné moci nevyhověly nároku stěžovatelky, uplatněným v souvislosti s příslušnými ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), bylo zjištění, že darovací smlouva ze dne 10. 2. 1996, uzavřená mezi stěžovatelkou a jejím zemřelým manželem na straně jedné a československým státem na straně druhé, nebyla uzavřena v tísni, z čehož dovodily neexistenci restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) citovaného zákona.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka uvedla, že inkriminované nemovitosti (spolu s dalšími nemovitostmi tvořícími dohromady zemědělskou usedlost) nabyla se svým manželem do vlastnictví v přídělovém řízení, přičemž sporné pozemky byly později předány do družstevního užívání. Tyto pozemky, jakož i dům č.p. 7 v k.ú. L., užívali sami (jak uvádí dále) a neměli nejmenší důvod k bezplatnému převodu těchto nemovitostí na stát. MNV se rozhodl vybudovat středisko cestovního ruchu v lokalitě, kde se nacházela zemědělská usedlost č.p. 7 " B." a v návaznosti na tento záměr byli vystaveni nátlaku k převodu svých nemovitostí na stát, když jim začali funkcionáři MNV vyhrožovat, že zajistí zrušení přídělu předmětných nemovitostí a z domu je vystěhují, což se podává i z výslechu svědků B.C., Z.H. a J.Z. Ačkoliv krajský soud argumentuje tím, že manželé P. tehdejší nabídku daru odůvodnili přesvědčujícími důvody (vybudování noclehárny s jejich souhlasem, veřejný zájem na vybudování rekreačního střediska v obci), nelze pominout, že se bezúplatný převod vlastnického práva na stát v daném případě uskutečnil z iniciativy státních orgánů. Stručně shrnuto, stěžovatelka má v souvislosti s posuzováním stavu tísně a hodnocením důkazů krajským soudem za to, že v řízení před obecným soudem nebyla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana jejím právům vyplývajícím ze zákona o půdě, "jehož cílem a účelem je, aby při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát v rozhodném období, byly v duchu tohoto zákona interpretovány zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo". Stěžovatelka se cítí být napadeným rozhodnutím dotčena ve svých základních právech ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a krajský soud měl svým postupem porušit též ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 89 téhož ústavního předpisu, když neuznal obecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu pro svoji rozhodovací činnost a vyložil toto ustanovení nepřijatelně restriktivně tak, že nejde o vázanost i v jiné právní věci než v té, ve které Ústavní soud rozhodoval.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 262/2000, Ústavní soud zjistil, že předmětnou zemědělskou usedlost včetně sporných pozemků, nabyla stěžovatelka spolu se svým manželem na základě přídělové listiny ze dne 11. 10. 1946. Od poloviny roku 1965 se souhlasem stěžovatelky a jejího manžela byla část usedlosti využívána pro účely přechodného ubytování turistů a teprve za takto vzniklé situace probíhalo jednání o uzavření darovací smlouvy. Podle předběžné úmluvy, kterou uzavřeli s MNV v lednu 1966 se zavázali, že v témže měsíci učiní nabídku darování státu zahrnující tyto nemovitosti, což také 19. 1. 1966 učinili. MNV se na druhé straně v případě přijetí daru státem zavázal, že převezme do užívání budovy, převzetí pozemků zabezpečí místním JZD a stěžovatelce s jejím manželem přenechá v dotčené nemovitosti bezplatně k užívání byt a zaměstná manžela stěžovatelky. Nabídka daru státem byla přijata 10. 2. 1966.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení v podstatě poukázal na konformitu celého řízení s ústavními principy, neopodstatněnost ingerence Ústavního soudu do takto ústavně souladného řízení a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník O.Ú., okresní pozemkový úřad, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem a zároveň připomněl rozhodnutí Ústavního soudu, vydané rovněž ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky pod sp. zn. III. ÚS 109/99.
Pozemkový fond České republiky, se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vzdal.
Po posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, když v postupu krajského soudu zásah do výše uvedených ústavních práv neshledal. Vzhledem k tomu, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší posuzovat postup orgánů veřejné moci jinak, než z hlediska zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, zabýval se také toliko v těchto intencích podanou ústavní stížností.
Nejprve je v souvislosti se souzenou věcí třeba poukázat na to, že o již zmíněném komplexu nemovitostí, tvořících původně zemědělskou usedlost č.p. 7 v k.ú. D. včetně příslušných pozemků, bylo již rozhodováno Krajským soudem v Ostravě ve dvou samostatných řízeních, a to jednak o budovách a dále o ostatních pozemcích, které nejsou předmětem ústavní stížnosti. Nelze pominout tu skutečnost, že rozhodnutí krajského soudu založená na totožných skutkových zjištěních spočívala na stejném právním závěru stran nenaplnění restitučního titulu ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, stejně jako rozhodnutí, jehož se stávající řízení před Ústavním soudem týká. Zmíněná rozhodnutí byla též předmětem přezkoumání v řízení o ústavní stížnosti, sp. zn. III. ÚS 109/99 a sp. zn. I. ÚS 212/01, ve kterých dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti návrhů pro důvody v příslušných usneseních blíže rozvedené. Je nesporné, že ve všech těchto případech se jedná o posouzení zcela identických skutkových okolností (též za shodného skutkového tvrzení a k jeho prokázání stěžovatelkou předložených identických důkazů), vždy však toliko ve vztahu k různým nemovitostem, převedených na stát jednou darovací smlouvou. Ani v tomto případě (při rozhodování o pozemcích, jež jsou předmětem ústavní stížnosti) neshledal Ústavní soud náležitý důvod k tomu, aby přisvědčil námitkách stěžovatelky, které jsou naprosto shodné jako námitky vznesené v předchozích řízeních před orgány veřejné moci v této věci a argumentace předestřená v ústavní stížnosti nepřichází s žádnou výtkou novou ve srovnání s ústavními stížnostmi, jež byly zmíněny; proto Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění odmítavých usnesení ve stěžovatelčině restituční věci vydaných a výše citovaných s tím, že ani tentokrát neshledal potřebu se od nich odchýlit.
Nelze souhlasit s tvrzením, že by krajský soud při výkladu zákona o půdě nepodrobil výklad aplikovaných ustanovení jejich obsahově materiálnímu smyslu a zohlednění účelu zákona zůstalo stranou jeho úvah. Obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem konkrétního případu, což vyplývá z povahy samotné abstraktní právní normy aplikované na jedinečnou skutkovou situaci. Výtky v ústavní stížnosti vznesené pouze opakují argumenty uplatněné již v předchozím řízení před správním orgánem a obecným soudem a jsou pouhou polemikou s jejich skutkovými a právními závěry. S těmito námitkami (sluší se poznamenat) se obecný soud v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. řádně vypořádal. Závěru obecného soudu, že pokud by dárci (roz. stěžovatelka a její manžel) jednali v tísni, lze stěží připustit, že by se za takového stavu obdarovaný zavazoval k jakémukoliv plnění pro dobu po uzavření smlouvy, ale naopak by využil stavu tísně ve svůj prospěch bez jakéhokoliv založení závazků pro svou osobu, které navíc od uzavření smlouvy řádně plnil a stěžovatelka i její manžel z nich měli prospěch (doživotní bezplatné užívání části darovaných nemovitostí, zvýhodněná platba za odběr elektrického proudu), nelze upřít důvodnost. Zavázal-li se tedy obdarovaný k určitému konání ve prospěch dárců ve výše uvedeném směru, které také plnil, lze stěží dovodit cílený nátlak jednoznačně subsumovatelný pod pojem tísně, jak dovozuje stěžovatelka. Pokud se zemědělských pozemků týče, stěžovatelka byla spolu se svým manželem od roku 1959 členem JZD, stěžovatelka ve funkci členky představenstva a od této doby na zemědělských pozemcích tvořících součást přídělu nehospodařili. Samotná společenskopolitická situace doby potom nemůže postačovat k prokázání tísně, neboť výkladem ad absurdum by potom podmínka tísně uvedená v restitučním titulu dle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě postrádala jakékoliv opodstatnění a tento objektivní stav by tak byl dán ve všech případech darování v rozhodném období, přičemž nutno přiznat, že i v tomto období docházelo k uzavírání právních úkonů formou darování z hlediska svobody vůle zcela nenapadnutelných. K pohrůžce odnětí přídělu nemovitosti pro nezaplacení přídělové ceny se Ústavní soud již vyjádřil ve shora citovaných rozhodnutích, a lze proto na ně odkázat. Z těchto důvodů se nejeví ani případnými odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu týkající se posuzování uvedené problematiky. Konečně hodnocení důkazů obecným soudem je odrazem zásady nezávislosti soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 Ústavy ČR a Ústavnímu soudu toto hodnocení důkazů přehodnocovat zjevně nepřísluší.
S ohledem na takto rozvedené úvahy dospěl Ústavní soud k závěru, který z výroku tohoto usnesení je zřejmý. Ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu