ECLI:CZ:US:2001:4.US.211.2000
sp. zn. IV. ÚS 211/2000
Usnesení
IV. ÚS 211/2000
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. P. Č., zastoupené JUDr. V. E., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 28 Cdo 1954/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1998, sp. zn. 17 Co 472/97, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení Ing. M. H., I. H., oba zastoupeni JUDr. K. Š., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v článku 90, článku 95 odst. 1 a článku 96 odst. 2 Ústavy ČR, článku 11 odst.1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Skutková a právní stránka posuzované věci spočívá na následujících skutečnostech. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. 13 C 107/1992, byl zamítnut návrh Ing. M. H. a I. H., kteří měli v předcházejícím řízení postavení žalobců (dále jen "vedlejší účastníci), aby žalovanému, Ing. arch. P. Č. (dále jen "stěžovatelka"), byla uložena povinnost vydat každému z nich ideální 1/2 domu č.p. 137, č. or. 23 na H. ul. v Brně a pozemky parc. č. 873, zastavěná plocha, a parc. č. 872, zahrada, to vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno město na LV č. 733 pro obec Brno, k.ú. S.
Vedlejší účastníci řízení se domáhali žalobou ze dne 6. 3. 1992, aby soud stanovil stěžovatelce povinnost k uzavření dohody o vydání shora uvedených nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), s tím, že v průběhu řízení tento svůj návrh změnili tak, aby stěžovatelce byla uložena povinnost tyto nemovitosti vydat. Při svém rozhodování vycházel městský soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly v tzv. rozhodném období na stát na základě trestního rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1974, sp. zn. 7T 12/74, jímž byli vedlejší účastníci odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona, mimo jiné i k trestu propadnutí majetku, a dále ze zjištění, že byli zcela rehabilitováni dle zákona č. 119/1990 Sb., a to rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. 4 Rt 100/90. Vedlejší účastníky tedy považoval za oprávněné osoby dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, na základě provedeného dokazování však dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdci, kteří předmětné nemovitosti od státu získali smlouvou o převodu rodinného domku a dohodou o zřízení práva bezpodílového užívání pozemku ze dne 3. 5. 1976, by je získali v rozporu s tehdy platnými předpisy, anebo na základě protiprávního zvýhodnění, jak to vyžaduje ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Na základě provedeného řízení, kdy soud provedl rozsáhlé dokazování, v jehož rámci si vyžádal značné množství listinných důkazů a vyslechl tři svědky, rozhodl výrokem, jak shora uvedeno, když dospěl k závěru, že rodiče vedlejšího účastníka nebyli uživateli bytu v dotčeném rodinném domku, jehož vydání bylo v petitu žaloby požadováno, ve smyslu příslušných ustanovení tehdy platného občanského zákoníku, když nežili ke dni opuštění republiky s vedlejšími účastníky ve společné domácnosti, měli v té době vlastní byt, a proto jim nesvědčilo právo na přednostní nabytí rodinného domku. V případě tvrzeného protiprávního zvýhodnění rodičů stěžovatelky potom soud nezjistil, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že by ve prospěch rodičů stěžovatelky bylo nějakým způsobem intervenováno.
Proti rozhodnutí městského soudu podali vedlejší účastníci odvolání, v němž namítali, že ačkoliv tento správně zjistil skutkový stav projednávané věci, učinil nesprávné skutkové a v důsledku toho i právní závěry, když jsou přesvědčeni, že právní předchůdci stěžovatelky nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, především pak směrnicí tehdejšího MF ze dne 2. 4. 1964, čj. 314/17-756/74, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, kdy mělo dle jejich tvrzení dojít k porušení článku 2 odst. 1 (povinnost státní organizace spravující rodinný domek nabídnout jej přednostně ke koupi dosavadním uživatelům) a článku 2 odst. 2 citované směrnice (rodinný domek se prodá tomu občanovi, aby byl prodejem uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější), a tím současně i k protiprávnímu zvýhodnění právních předchůdců stěžovatelky. Argumentovali, stejně jako již i v řízení před soudem prvního stupně, zejména tím, že ačkoliv žádost o odprodej podalo tehdy více zájemců a podle obecně platných předpisů rozhodování spadalo do kompetence orgánu, který majetek spravoval, v daném případě finančního odboru ObNV II v Brně a jeho vedoucího, rozhodovalo se o výběru kupce na "poradě funkcionářů" ObNV, konané dne 9. 10. 1975, kdy tito funkcionáři nesledovali hledisko naléhavé bytové potřeby, nýbrž hlavními kritériemi pro jejich rozhodování byla politická angažovanost, funkce v KSČ a jiné veřejné funkce. Toto protiprávní zvýhodnění pak bylo doloženo i svědeckou výpovědí JUDr. J. E., učiněnou před městským soudem.
O tomto odvolání vedlejších účastníků pak rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozhodl v záhlaví ústavní stížnosti napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a uložil stěžovatelce povinnost vydat vedlejším účastníkům předmětné nemovitosti. Odvolací soud po výslechu účastníků řízení a prostudování připojeného spisu dospěl k závěru, že městský soud nesprávně zhodnotil zjištěné skutečnosti a učinil nesprávné právní závěry. Neztotožnil se s názorem městského soudu, který dospěl k závěru, že rodiče vedlejších účastníků nebyli řádnými uživateli předmětného rodinného domku. I když pojem uživatele nebyl v příslušné směrnici Ministerstva financí blíže vysvětlen, je dle krajského soudu zřejmé, že se jedná o uživatele rodinného domku ve vlastním smyslu, tedy jako skutečného uživatele, nikoliv zúženém na osobní užívání bytu ve smyslu §155 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Rodiče vedlejších účastníků pak bydleli v předmětném rodinném domku na základě právního titulu, jímž byl souhlas jeho vlastníků, tj. souhlas vedlejších účastníků. Poté, co nabyl právní moci výrok o propadnutí majetku, tj. po 4. 2. 1975, bydleli sice rodiče v tomto domku bez právního důvodu, snažili se však situaci legalizovat, jak vyplývá z jejich žádosti ze dne 13. 1. 1975 o jeho odkoupení. V daném případě shledal krajský soud i porušení článku 2 odst. 2 citované směrnice Ministerstva financí, kdy měl být prodejem uspokojen i společenský zájem, za daných okolností nejdůležitější. Byt byl nabídnut ke koupi otce stěžovatelky, a to navíc na základě žádosti o povolení výjimky, bez ohledu na skutečnost, že jeho bytová potřeba byla zcela uspokojena, jak vyplývá z jeho žádosti ze dne 14. 3. 1975, ve které nabízel uvolnění dvou bytů v Brně. Na základě tohoto a dalších důkazů dospěl tedy odvolací soud k závěru, že při hodnocení nejdůležitějšího společenského zájmu byla dána přednost politické angažovanosti otce stěžovatelky. V návaznosti na tyto své závěry rozhodl i o vydání pozemků, k nimž měli původně rodiče vedlejších účastníků právo osobního užívání, neboť dovodil, jak je v odůvodnění jeho rozsudku uvedeno, že vzhledem k úzké spojitosti vlastnictví rodinného domku s osobním užíváním pozemku, znamenal výrok o propadnutí vlastnictví rodinného domku i zánik práva osobního užívání pozemku ve smyslu ustanovení §208 občanského zákoníku v tehdy platném znění.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém navrhovala jeho zrušení a vrácení věci soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí dle jejího tvrzení vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když svá tvrzení opírala o argumenty v podstatě již předestřené v řízení před obecnými soudy. Za zcela nesprávný pak stěžovatelka pokládala názor odvolacího soudu v otázce vydání pozemků a poukazovala na ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, stanovícího, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, což je případ jejích rodičů, se oprávněné osobě nevydává.
K podanému dovolání, kdy stěžovatelka uplatňovala dovolací důvody podle ustanovení §238 odst. 3 písm. c) a písm. d) občanského soudního řádu, rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 28 Cdo 1954/98, kterým podané odvolání zamítl a v němž uvedl mimo jiné, že odvolací soud nevzal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která ve spise vůbec není, ani že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývala. Stran nesprávného právního posouzení věci, které může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží, se potom ztotožnil se závěry krajského soudu, když tento posoudil řešený spor v intencích relevantních ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a tato ustanovení si dle konstatování dovolacího soudu taktéž správně vyložil. Pokud tedy krajský soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že došlo v posuzované věci k protiprávnímu zvýhodnění právních předchůdců stěžovatelky, když rodinný domek nebyl nabídnut ke koupi některé z osob, které v domě bydlely, a ani nedošlo k výběru mezi více přihlášenými zájemci o koupi domu, přičemž bylo přikročeno hned k povolení výjimky ve prospěch otce stěžovatelky, nelze tomuto závěru odvolacího soudu přesvědčivě vytknout, že spočívá v nesprávném posouzení věci, a nelze naopak přisvědčit názoru stěžovatelky, že tu při smlouvě z 3. 5. 1976 nedošlo k jakémukoli protiprávnímu zvýhodnění.
Proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR podala stěžovatelka včas ústavní stížnost, ve které zejména namítá, že při svých právních úvahách krajský soud sice správně posuzoval, zda prodej předmětného rodinného domku byl proveden v souladu s příslušnou směrnicí Ministerstva financí. To ovšem dle názoru stěžovatelky neznamená, že tyto interní předpisy není nutné vykládat v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Proto se nelze ztotožnit s právním závěrem krajského soudu, že v případě, kdy citovaná směrnice v čl. 2 odst. 1 stanovila povinnost spravující organizace nabídnout rodinný domek ke koupi především dosavadnímu uživateli, nejedná se o uživatele bytu v rodinném domku ve smyslu příslušných ustanovení tehdy platného občanského zákoníku, nýbrž o uživatele domu "ve vlastním slova smyslu". Dovolací soud pochybil, když v tomto směru neshledal nesprávné právní posouzení krajským soudem. Za nesprávný stěžovatelka považuje také právní názor odvolacího soudu co do právního posouzení článku 2 odst. 2 citované směrnice. Toto ustanovení dle jejího tvrzení dovolovalo ryze subjektivní výklad a zhodnocení "společenského zájmu za daných okolností nejdůležitějšího" bylo dáno na úvaze výběru konajícího orgánu. Ze skutečnosti, že se ObNV II. neřídil doporučením Finančního odboru MNV, obsaženým v dopise ze dne 29. 7. 1975, které nebylo pro výběr konajícího orgánu nikterak závazné, nemůže odvolací soud dovozovat porušení práva. V tomto směru stěžovatelka poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. IV. ÚS 194/95. Dále stěžovatelka namítá, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích zakotvuje nemožnost vydání pozemku oprávněné osobě, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, přičemž toto zákonné ustanovení je zcela striktní a odvolací i dovolací soud jsou jím vázány. Pokud i přesto městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není povinnou osobou ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, a v návaznosti na to se vůbec nezabýval návrhem vedlejších účastníků na vydání příslušných pozemků a k žalobě v tomto směru nezaujal žádný právní názor, postupoval krajský soud dle stěžovatelky nesprávně, a tím, že v případě pozemků sám věc rozhodl, porušil zásadu dvojinstančního řízení a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu, který sám provedl toliko výslech účastníků řízení, tedy vedlejších účastníků a stěžovatelky, že tento zhodnotil důkazy provedené soudem I. stupně odlišně, aniž tyto důkazy opakoval nebo doplnil, čímž porušil ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., jakož ústavní práva spočívající v zásadě ústnosti jednání před soudem a práva na spravedlivý proces, k čemuž nepřihlédl ani dovolací soud. Za nepřijatelný také považuje právní názor Nejvyššího soudu ČR, že v daném případě stíhala stěžovatelku povinnost věc vydat, pokud by se jí nepodařilo vyvrátit, že u ní nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když v civilním procesu platí zásada, že důkazní břemeno nese navrhovatel.
V závěru své ústavní stížnosti pak poukazuje na to, že odvolací i dovolací soud neshledal důvod zabývat se její námitkou, že nemovitost byla v době nabytí jejími rodiči v dezolátním stavu, a rodiče stěžovatelky a i ona sama vložili do její rekonstrukce nepoměrně více finančních prostředků, než byla její nabývací hodnota. Vydání předmětných nemovitostí je tedy dle jejího tvrzení v rozporu se základními články občanského zákoníku i ústavní zásadou na ochranu vlastnictví občanů.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, když dále uvedl, že v řízení o dovolání stěžovatelky nebylo možné podle obsahu spisu městského soudu dospět k závěru, že by krajský soud nepostupoval v odvolacím řízení podle ustanovení §211 a násl. občanského soudního řádu a že by vydal své rozhodnutí v rozporu s ustanovením §220 o.s.ř. Dále zdůraznil, že u osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb. bylo nutno vycházet z toho, že po zrušení výroku rozsudku trestního soudu o propadnutí majetku se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku, ale bylo třeba, aby soud v občanském soudním řízení dbal na spolehlivé zjištění toho, zda na straně vedlejšími účastníky označené povinné osoby byly dány zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. K objasnění a doložení této skutečnosti pak bylo třeba postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení ve smyslu §6 o.s.ř., tedy i se stěžovatelkou. Vedlejší účastníci v řízení uvedli údaje, které odvolací soud posoudil jako dokládající splnění zákonných předpokladů podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a stěžovatelka neuvedla a nedoložila takové údaje, jež by tvrzení žalobce vyvracely. Proto není možné ztotožnit se s názorem obsaženým v ústavní stížnosti, že tímto postupem bylo zasahováno do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. V závěru svého vyjádření příslušný senát Nejvyššího soudu ČR konstatoval nedůvodnost podané ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedli, že výtky stěžovatelky, pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, směřující proti hodnocení v řízení provedených důkazů, které tato považuje za nesprávné a které mělo vést k nesprávnému právnímu posouzení věci, považují za neopodstatněné. Závěry odvolacího soudu dle jejich názoru odpovídají všem důkazům v řízení provedeným, zejména pak důkazům listinným. V tomto směru v podstatě opakují své argumenty uplatněné a předložené již v řízení před obecnými soudy. Dále zdůrazňují, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na základě kterých dospěl tento přezkumný soud právem k jinému právnímu závěru. Argument stěžovatelky, že odvolací soud porušil ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., proto považují za zcela nedůvodný. Za nedůvodné považují i její výtky směřující do rozsudku Nejvyššího soudu ČR, když poukazují na odůvodnění tohoto rozsudku, se kterým se plně ztotožňují a navrhují, aby ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud již v mnoha svých předcházejících rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší s ohledem na článek 83 Ústavy ČR vykonávat přezkumné pravomoci, neboť je orgánem ochrany ústavnosti, což znamená, že jeho pravomoc je vázána na tvrzení, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR. Protože stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí takový zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu, spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 13 C 107/92, dospěl na základě provedeného řízení Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zachovaly tak právo účastníků na spravedlivý soudní proces a jejich rovné postavení v soudním řízení. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv městský soud provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení provedených důkazů došel k závěru, že v daném případě nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění osob rodičů stěžovatelky vůči ostatním žadatelům, krajský soud, který sám provedl toliko výslech účastníků řízení, zhodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně, aniž tyto důkazy opakoval nebo doplnil, čímž porušil ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., jakož i ústavní práva spočívající v zásadě ústnosti jednání před soudem a práva na spravedlivý proces, k čemuž nepřihlédl ani dovolací soud. V tomto směru dlužno na základě přezkoumání příslušného spisového materiálu konstatovat, že krajský soud sice došel k závěru odlišnému od závěru učiněného soudem I. stupně, avšak toliko na základě odlišného právního posouzení věci. Ústavní soud se ztotožňuje s tímto jeho závěrem, neboť za protiprávní zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je nutno považovat postup v těch případech, kdy se fyzické osobě dostalo v důsledku jejího politického postavení výhod, jež by jinak neměla (stejně tak i osobě jí blízké), a to i v případech, kdy sama ve svůj prospěch nijakým způsobem neintervenovala. Příslušná úprava §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby (resp. jejího právního předchůdce), na základě kterého by tato byla protiprávně zvýhodněna, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tedy protiprávní zvýhodnění, které bylo v posuzované věci současně i v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně byly dány tím, že soud prvního stupně dospěl k určitému závěru stran skutkového stavu věci, avšak nevyvodil z něho správné právní závěry.
Protiprávní zvýhodnění v daném případě úzce souvisí s posouzením článku 2 odst. 2 citované směrnice Ministerstva financí. Toto ustanovení dle tvrzení stěžovatelky dovolovalo ryze subjektivní výklad a zhodnocení "společenského zájmu za daných okolností nejdůležitějšího", bylo dáno na úvaze výběru konajícího orgánu. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. IV. ÚS 194/95, v tomto směru není případný, neboť zde šlo o odlišný skutkový stav. V případě rodičů stěžovatelky tito sice státu nabídli dva byty (z čehož lze dovodit, že jejich bytové potřeby byly dostatečně uspokojeny), přičemž se jednalo o byty ve stejné lokalitě, tedy Brně, ale nelze pominout mimo jiné i skutečnost, že do jimi koupeného rodinného domku se nastěhovali až po dvou letech od předmětné koupě, když tento dům byl rodičům stěžovatelky nabídnut na základě rozhodnutí "porady funkcionářů", zohledňujícím zejména politickou angažovanost, nikoliv pak již objektivní potřeby žadatelů, tedy právě "společenský zájem za daných okolností nejdůležitější" a nepřihlížejícím k žádostem ostatních uchazečů o koupi.
V této souvislosti také stěžovatelka namítá nesprávnost právního závěru krajského soudu, spočívajícího na stanovisku, že v případě, kdy shora již citovaná směrnice Ministerstva financí v ustanovení čl. 2 odst. 1 stanovila povinnost spravující organizace nabídnout rodinný domek ke koupi především dosavadnímu uživateli, se nejedná o uživatele bytu v rodinném domku ve smyslu příslušných ustanovení tehdy platného občanského zákoníku, nýbrž o uživatele domu "ve vlastním slova smyslu". Dle jejího tvrzení pochybil i dovolací soud, když v tomto směru neshledal nesprávné právní posouzení krajským soudem. Nikoliv však Ústavnímu soudu, nýbrž právě Nejvyššímu soudu ČR přísluší provádět výklad zákonů a jiných právních předpisů, když dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který současně slouží ke sjednocování judikatury obecných soudů a zajišťuje zákonnost rozhodování těchto soudů (viz §28 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění). Pouze v případech, kdy takový výklad zasáhne podstatným způsobem do ústavně právní roviny, je na Ústavním soudu, aby zaujal svůj vlastní odlišný právní názor. V daném případě Ústavní soud nutnost takového postupu neshledal, a to i s přihlédnutím k tomu, že restituční předpisy je třeba vykládat s ohledem na jejich materiální obsah a účel.
Stěžovatelce pak nelze přisvědčit ani v tom směru, kdy namítá nemožnost vydání předmětných pozemků s tím, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích zakotvuje nemožnost vydání pozemku oprávněné osobě, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, přičemž toto zákonné ustanovení je zcela striktní a odvolací i dovolací soud jsou jím vázáni. Ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména v souvislosti s ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V souladu se svou již ustálenou judikaturou tedy ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v praxi orgány veřejné moci nemohou chápat citované ustanovení §8 odst. 4 tohoto zákona jako absolutní překážku pro vydání pozemku, nýbrž jako překážku obecnou, která však v konkrétním případě nemůže bránit vydání pozemku při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 13, č. 48, vydání 1., Praha C.H.Beck, 2000). Stran tvrzení, že krajský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když ve věci vydání pozemků sám rozhodl, ačkoliv městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není povinnou osobou ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a v návaznosti na to se vůbec nezabýval návrhem vedlejších účastníků na vydání příslušných pozemků a k žalobě v tomto směru nezaujal žádný právní názor, Ústavní soud dodává, že městský soud se tímto návrhem zabýval a to ve výrokové části svého rozsudku. Pakliže v odůvodnění se již vydáním pozemků nezabýval, ze shora uvedeného vyplývá, že při (ne)naplnění zákonných podmínek pro vydání předmětného rodinného domu dochází současně i k (ne)naplnění podmínek pro vydání příslušných pozemků, na nichž je tento jako stavba umístěn. Tento nárok na vydání pozemku je tedy víceméně nárokem akcesorickým, který sleduje právní osud nároku na vydání stavby v případě jeho věcného posouzení.
V další části své ústavní stížnosti v souladu se zásadou, že v civilním procesu nese břemeno důkazní navrhovatel, stěžovatelka brojí proti "právnímu názoru" Nejvyššího soudu ČR, kdy tento uvedl, že v daném případě ji stíhala povinnost věc vydat, pokud by se jí nepodařilo vyvrátit, že u ní nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento názor si stěžovatelka nesprávně vyložila, neboť, jak nakonec vyšlo najevo i z vyjádření Nejvyššího soudu ČR, vedlejší účastníci v řízení uvedli skutečnosti, které odvolací soud posoudil jako dokládající splnění zákonných předpokladů podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a stěžovatelka neuvedla a nedoložila takové skutečnosti, jež by tvrzení žalobce vyvracely. V tomto směru se jí tedy nepodařilo tvrzené skutečnosti vyvrátit. V civilním procesu platí zásada, že důkazní břemeno nese navrhovatel, na druhé straně v případě, kdy tento své důkazní břemeno unese a odpůrce nevyvrátí na základě jím uvedených skutečností a navržených důkazů k jejich prokázání skutečnosti navrhovatelem prokázané, nese potom odpůrce nepříznivé následky vyplývající z toho, že se mu nepodařilo tyto skutečnosti vyvrátit.
Konečně stran námitky stěžovatelky, že nemovitost byla v době nabytí jejími rodiči v dezolátním stavu a rodiče stěžovatelky a i ona sama vložili do její rekonstrukce nepoměrně více finančních prostředků, než byla její nabývací hodnota, a vydání předmětných nemovitostí je tedy dle jejího tvrzení v rozporu se základními články občanského zákoníku i ústavní zásadou na ochranu vlastnictví občanů, uvádí Ústavní soud následující.
Podle preambule zákona o mimosoudních rehabilitacích je jeho účelem "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989". Právní institut, který naplnění uvedeného účelu v zákoně sleduje, je institut restituce, tj. institut odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu. Tato protiprávnost je dvojího druhu. Prvním druhem je protiprávnost, která pozitivně-právně existovala již v čase převodu vlastnictví (např. uzavření darovací smlouvy dárcem v tísni). Druhou je protiprávnost, způsobená právním řádem, platným v období roků 1948 až 1989, umožňujícím uskutečňování majetkových křivd, což se vztahuje i na posuzovanou věc. Restituce je potom odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu, sleduje se zde tedy z vůle zákonodárce ochrana vlastnického práva původních vlastníků. Stran tvrzení stěžovatelky, že tato a její rodiče vložili do rekonstrukce předmětného domku velké množství finančních prostředků a tuto nemovitost zhodnotili oproti její původní ceně, nezbývá než odkázat na ustanovení §7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích tuto skutkovou situaci výslovně upravující a dávající povinné osobě možnost požadovat příslušnou náhradu odpovídající tomuto zhodnocení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala především porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, kdy se dovolává taktéž ustanovení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo znamená ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva především možnost obou stran sporu předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Jde tedy o princip "rovnosti zbraní" ve spojení s principem kontradiktornosti. Pokud tedy byla zachována procesní práva stran a každá z nich měla možnost soudu předložit svá tvrzení včetně návrhů na provedení důkazů k jejich prokázání, jakož i uplatňovat námitky vůči tvrzením druhé strany a soud následně provedené důkazy řádně vyhodnotil, přičemž došel k příslušným závěrům, stěží lze jeho postupu cokoliv vytýkat. Toto je výrazem ústavního principu nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR. Konečný verdikt obecných soudů odpovídá intencím relevantních ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a jeho závěrům nelze nic podstatného vytknout.
Na základě všech výše uvedených skutečností senát Ústavního soudu, neboť neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v článku 90, článku 95 odst. 1 a článku 96 odst. 2 Ústavy ČR, článku 11 odst.1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu