ECLI:CZ:US:2001:4.US.227.01
sp. zn. IV. ÚS 227/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti PF, zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku (správně usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 13 Cmo 193/2000-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 13 Cmo 193/2000-58, kterým byl k odvolání žalované ve výroku o nákladech řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, č.j. 42 Cm 199/99-47 tak, že žalobce, tj. stěžovatel, je povinen zaplatit žalované Ing. J.H., správkyni konkursní podstaty úpadce G., náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 107.163,- Kč, a za řízení před soudem odvolacím částku 17.663,- Kč..
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon a současně i jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že odvolací soud napadeným usnesením rozhodoval o odvolání správce konkurzní podstaty proti soudem prvého stupně stanovené výši náhrady nákladů řízení (původně v částce 4.638,- Kč) a že se cítí, tímto pro něj překvapivým rozhodnutím, poškozen, neboť nemohl uplatit případné námitky, které se týkají výše přiznané náhrady nákladů řízení, způsobu výpočtu těchto nákladů, jakož i odůvodněnosti jejich přiznání. Žaloba jím podaná směřovala na vrácení majetku zejména nemovitého, který nebyl pro účely soudního řízení zvláště oceňován, ale rozhodně se nejednalo o cenu shodnou s původní cenou za celou část podniku před šesti lety. Dále má zato, že v době podání žaloby byla tato zcela odůvodněná a tuto situaci svým jednáním nezavinil.V době podání žaloby se likvidátor choval jako vlastník předmětného majetku a přechod vlastnického práva k předmětu žaloby svými úkony veřejně potvrzoval.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Podle ustanovení §214 odst. 2 písm. f) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, jednání není třeba nařizovat, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, příslušenství pohledávky nebo její splatnosti anebo předběžné vykonatelnosti rozsudku. V těchto případech o.s.ř. nestanoví ani povinnost doručovat protistraně opis odvolání (§210 odst. 1 o.s.ř.). Pokud pak měl stěžovatel za to, že řízení před odvolacím soudem, a rozhodnutí odvolacího soudu, bylo postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., pak bylo namístě podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř., a to i za situace, kdy podle §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvého stupně o nákladech řízení, jinak není přípustné.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu Hradec Králové, sp. zn. 42 Cm 199/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti sice konstatoval, že napadeným usnesením byl porušen zákon, dále již však neuvedl, která konkrétní ustanovení zákona napadeným usnesením měla být porušena a jaké ústavněprávní důsledky z toho plynou, včetně řádné ústavněprávní argumentace. Za této situace lze podstatu ústavní stížnosti spatřovat, kromě nesouhlasu se samotnou výší náhrady nákladů řízení, především v nesouhlasu stěžovatele s procesněprávní úpravou rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení, podle níž není povinností soudu doručovat opisy odvolání proti výroku rozsudku, který má povahu usnesení (výrok o nákladech řízení) všem ostatním účastníkům ( §210 odst. 1 o.s.ř.), a k projednání odvolání proti nákladům řízení není třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. f) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, resp. dle §214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. v platném znění). Podle ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, stěžovatel nicméně v tomto směru žádné návrhy neuplatnil. Za této situace nezbývá než konstatovat, že rozhodl-li v daném případě odvolací soud zákonem stanoveným postupem, nelze tuto skutečnost současně uplatnit jako argument v rámci tvrzení o zásahu do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Za této situace by teoreticky přicházel v úvahu postup dle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. že senát Ústavního soudu by mohl sám řízení přerušit, pokud by existující právní úpravu považoval za neústavní. K tomuto kroku však senát nepřistoupil, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Aplikováno na konkrétní případ - byť by i zavázání PF povinností k náhradě nákladů řízení ve výši cca 125 tis. Kč bylo z hlediska zákonnosti sporné, není nikterak způsobilé zasáhnout do ústavních práv právnické osoby. Pokud by měl Ústavní soud přistoupit na argumentaci, že každý finanční výdaj založený rozhodnutím soudu je zásahem do práva vlastnického, a tedy do práv daných čl. 11 Listiny, stal by se v plném rozsahu soudem třetí instance, kterým, jak opakovaně vyložil ve své judikatuře, není ani býti nehodlá.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31.8.2001