ECLI:CZ:US:2001:4.US.238.01
sp. zn. IV. ÚS 238/01
Usnesení
IV. ÚS 238/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2001 o ústavní stížnosti ing. J.Č., zastoupeného Mgr. D.K., proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, ze dne 19. 2. 2001, čj. MHMP 198/2001, RZ 2/2001, ve spojení s rozhodnutím M.ú., ze dne 9. 11. 2000, čj. BYT 1770/00/Vo, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím správních orgánů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na poskytnutí ochrany podle ustanovení §5 občanského zákoníku, stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 7 odst. 1 (nedotknutelnost soukromí), čl. 12 odst. 3 (nedotknutelnost obydlí), čl. 36 odst. 1 (právo na soudní a jinou právní ochranu) a čl. 38 odst. 2 (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů). Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, avšak má za to, že jsou dány důvody k neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti v souladu s ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V řízení totiž dochází ke značným průtahům, z nichž mu vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že mu bude zcela znemožněno dosáhnout projednání přestupku L.Č., proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a tím i projednání náhrady majetkové škody. V ústavní stížnosti stěžovatel blíže rozvádí, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, čj. 16 Co 587/99-169, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 9 C 257/94, byl povinen vyklidit byt, v rozsudku konkrétně označený, do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku. Přestože citovaný rozsudek nabyl právní moci až dnem 6. 4. 2000 a lhůta k plnění uplynula až dnem 21. 4. 2000, L.Č. mu již od 7. 3. 2000 bránila ve vstupu, a tím i užívání bytu. Stěžovatel považoval jednání jmenované za protiprávní, dožadoval se ochrany podle ustanovení §5 občanského zákoníku a žádal, aby bylo vyšetřeno, zda dané jednání jmenované nelze posoudit jako přestupek, případně trestný čin. Správní orgány rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími tak, že jeho návrh na poskytnutí předběžné ochrany podle občanského zákoníku zamítly, otázkou posouzení jednání jmenované se blíže nezabývaly. Vzhledem k ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb. hrozí nebezpečí zániku odpovědnosti za přestupek, neboť přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Stěžovatel považuje postup správních orgánů za neposkytnutí právní ochrany, a proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí správních orgánů zrušil.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Při zkoumání podmínek přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele na poskytnutí ochrany podle ustanovení §5 občanského zákoníku, spočívající v povinnosti zpřístupnit byt č. 48 sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v 8. nadzemním podlaží v P., ze strany jeho bývalé manželky, Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 19. 2. 2001, čj. MHMP 198/2001, RZ 2/2001, zamítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 6. 3. 2001. Podle judikatury Ústavního soudu vztahující se k rozhodování orgánů státní správy podle ustanovení §5 občanského zákoníku (III.ÚS 142/98, ÚS, sv. 11, č. 65) takováto rozhodnutí nemají "předběžnou povahu" ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a nejsou tedy vyloučena ze soudního přezkumu. Stěžovatel, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, žalobu podle hlavy druhé části páté o. s. ř. podal.
Žádost o neodmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, stěžovatel odůvodnil tím, že řízení před správními orgány bylo poznamenáno značnými průtahy a soudní rozhodnutí dle jeho názoru nelze v brzké době očekávat. V důsledku průtahů mu vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, neboť mu bude zcela znemožněno dosáhnout projednání přestupku jeho bývalé manželky, L.Č., proti občanskému soužití podle §49 zákona o přestupcích, a tím i náhrady majetkové škody, kterou v této souvislosti uplatnil.
Ústavní soud považuje tuto argumentaci za zcela irelevantní, neboť řízení podle §5 občanského zákoníku nelze zcela evidentně směšovat s řízením o přestupku. Podle ustanovení §68 odst. 1) zákona o přestupcích lze přestupky podle §49 odst. 1 písm. a), b) a c) projednat jen na návrh postižené osoby. Pokud měl stěžovatel svým podáním ze dne 10. 3. 2000, kterým se domáhal ochrany podle §5 občanského zákoníku, takovýto návrh na mysli (pod bodem 2), pak bylo třeba, aby se o způsobu vyřízení zajímal u správního orgánu, kterému přísluší vedení přestupkové agendy. Z úředního záznamu ze dne 9. 11. 2000 založeného ve spisu Magistrátu hlavního města Prahy, vedeného k ústavní stížností napadenému rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel byl v kontaktu s občanskosprávním odborem MÚ a že již dne 10. 4. 2000 oznámil místnímu oddělení Policie ČR jednání L.Č., věc však policejní orgán tentýž den odložil.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že stěžovatel, považuje se za postiženou osobu, měl možnost realizovat svoje právo oznámit přestupek jiné osoby a že tak rovněž učinil. Skutečnost, že v dané věci nebyly přijaty z jeho pohledu příznivé závěry, nemohou založit důvodnost argumentace ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její nepřípustnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj