ECLI:CZ:US:2001:4.US.240.01
sp. zn. IV. ÚS 240/01
Usnesení
IV. ÚS 240/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. P.O., zastoupeného V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. 13 Co 298/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2000, čj. 20 C 10/99-37, tak, že žalovaným (stěžovateli) bylo uloženo uzavřít s obcí P., do tří dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu, specifikovanou ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, namítá nesprávný výklad institutu předkupního práva, který odporuje dosavadním stanoviskům publikovaným v odborné literatuře a poukazuje na nedostatky řízení. Stěžovatel dále uvedl, že proti napadenému rozsudku podal ve lhůtě stanovené zákonem dovolání a požádal, aby ve věci nebylo, až do vyřízení jeho dovolání Nejvyšším soudem ČR, jednáno.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. V daném případě, jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí dovolání, jehož přípustnost byla dána ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Vzhledem k tomu, že ve věci bylo podáno dovolání, jehož přípustnost je daná zákonem, je zřejmé, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, kterému v takovýchto případech přísluší rozhodovat o uplatněných námitkách včetně sjednocování judikatury tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj