ECLI:CZ:US:2001:4.US.268.2000
sp. zn. IV. ÚS 268/2000
Usnesení
IV. ÚS 268/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Mgr. I. Š., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 3 To 148/2000-444, ze dne 8. 3. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. 3 T 187/96-426, ze dne 11. 1. 2000, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. 3 T 187/96-426, ze dne 11. 1. 2000, uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr.z. účinného do 31. 12. 1993 a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání a funkcí, jejichž předmětem je rozhodovací činnost ohledně nakládání s majetkem státu na dobu osmi let. K jeho odvolání pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, čj. 3 To 148/2000-444, ze dne 8. 3. 2000, rozhodnutí soudu I. stupně změnil pouze tak, že trest zákazu činnosti snížil na čtyři roky.
Podstatou skutku, jímž měl spáchat předmětný trestný čin, bylo, že dne 9. 4. 1993 stěžovatel, jako ředitel Domu dětí a mládeže České Budějovice (dále jen "DDM"), uzavřel zástavní smlouvu s Českou spořitelnou, a. s., k zajištění pohledávky z úvěrů poskytnutých k podnikatelské činnosti společnosti F. T., s.r.o., se sídlem v Brně. Jak stěžovatel uvádí, předmětem jeho ústavní stížnosti je hodnocení skutkového děje obecnými soudy a následné vyvozování právních závěrů. Oba obecné soudy se předmětnou věcí zabývaly opakovaně, když odvolací soud dvakrát zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k doplnění dokazování a k novému rozhodnutí. Tímto dokazováním přitom bylo zjištěno, jak zdůrazňuje stěžovatel, že pronájmem památkově chráněného objektu "L." společnosti F. T., s.r.o., a jejím zhodnocováním stát ušetřil nejméně 600.000,- až 800.000,- Kč ročně na nákladech na údržbu a platech zaměstnanců, a že skutečně došlo k navýšení hodnoty objektu nejméně o 2 miliony Kč. Při naprostém nedostatku státních prostředků by dnes již byl památkově chráněný objekt v dezolátním stavu. Rozhodnutím obou soudů pak stěžovatel vytýká, že správně nezhodnotily záměr, pohnutku stěžovatele v době uzavírání smlouvy. Stěžovatel v té době vycházel z toho, že velká užitečnost činu odstraňuje nebo zmenšuje nebezpečnost činu pro společnost. Stav památkově chráněného objektu si vyžadoval investice, když předchozí stavební úpravy byly provedeny nekvalitně a s ohledem na podmáčennost objektu spodními vodami byla přímo ohrožena stabilita objektu. Stěžovatel uvěřil ubezpečování právníka a dalších společníků společnosti F. T., s.r.o., v reálnost jejich podnikatelského záměru a že pro státní majetek nehrozí nebezpečí vzniku škody. Možná si počínal nedbale, ale jeho jednání nebylo vedeno úmyslem, tedy zaviněním předpokládaným u předmětného trestného činu. Obecné soudy si neozřejmily, zda stěžovatel v době uzavírání smlouvy věděl o následcích, které vzniknou, přitom však bezpečně věděly, že objekt L. byl prohlášen za nadbytečný a úvěrový věřitel za sedm let nepodnikl nic k realizaci zástavy. Rovněž majitel objektu nepodnikl nic, aby společnost F. T., s.r.o., byla z objektu vyklizena. Soudy obou stupňů tak podle stěžovatelova názoru kriminalizují jednání, které je jednáním vyplývajícím z rizika hospodářské činnosti, a které je tudíž i důvodem vyloučení protiprávnosti. Nebyla tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu, a stěžovatel má tedy za to, že úvahy soudů obou stupňů nebyly založeny na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě a v jejich souhrnu. V otázce viny proto soudy dospěly k nesprávnému rozhodnutí, které je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, čímž došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces a uplatňování státní moci se tak nedělo jen v případech a mezích stanovených zákonem, jak to zaručují čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a současně podle §79 odst. 2 zákona o Ústavní soudu navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 T 187/96, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Českých Budějovicích konstatuje, že námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou prakticky opakováním obhajoby stěžovatele, kterou uplatnil v průběhu vedeného trestního řízení a rozvedl v rámci svých opravných prostředků. Krajský soud v Českých Budějovicích se těmito námitkami poměrně podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. 3. 2000, shledal správnými zásadní úvahy soudu nalézacího a své závěry vztahující se k subjektivní stránce činu a materiální stránce rozvedl na str. 4 až 8 svého rozhodnutí. Na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí odkazuje, když v ústavní stížnosti nejsou namítány žádné nové skutečnosti, jimiž by se soudy obou stupňů nezabývaly. Stěžovatel bagatelizuje následek svého počínání, který přitom prakticky oprávněnému vlastníku brání s předmětnou nemovitostí jakkoliv nakládat. Byť pro samotnou potřebu DDM jde o majetek nepříliš využitelný, nic by této organizaci nebránilo pronajmout nemovitost jinému subjektu za podstatně výhodnějších podmínek. To, že tento majetek byl nakonec prohlášen za nadbytečný, bylo zapříčiněno situací, kterou přivodil svým činem stěžovatel. Stupeň nebezpečnosti činu stěžovatele není snižován ani tou skutečností, že vlastník nepodnikl po dobu několika let žádné kroky k vyklizení objektu, a že zástavní věřitel nepodnikl nic k realizaci zástavy. I takovéto kroky jsou z hlediska praktického provedení poměrně složité, právě s ohledem na situaci, která vznikla v důsledku smluv uzavřených stěžovatelem. Krajský soud má za to, že napadenými rozhodnutími nebyla ve vytýkaných směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatele, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jehož se měl svým jednáním dopustit. Tvrdí, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem, který je u zmíněného trestného činu předpokládán. Soudy tak podle stěžovatelova názoru v jeho případě kriminalizují jednání, které je jednáním vyplývajícím z rizika hospodářské činnosti, aniž by dostatečně ozřejmily, zda stěžovatel věděl o následcích, které vzniknou, či alespoň nepočítal s ničím, co by škodlivému následku mohlo zabránit.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že jde o námitku, kterou stěžovatel uplatnil již při své obhajobě v průběhu trestního řízení před oběma obecnými soudy a rovněž v odvolání proti napadenému rozsudku soudu I. stupně ze dne 11. 1. 2000. Krajský soud v Českých Budějovicích, který se touto stěžovatelovou námitkou v rozhodnutí o odvolání obsáhle zabýval, v tomto směru nejprve obecně konstatoval, že posuzované prvoinstanční rozhodnutí je již třetím odsuzujícím rozhodnutím vyhlášeným okresním soudem v dané věci, a že po odstranění dříve krajským soudem vytýkaných nedostatků se již dokazování jeví jako úplné a pro rozhodnutí dostačující.
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak krajský soud shledal v jednání stěžovatele úmyslné zavinění, spočívající přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr.z. Stěžovatel jako ředitel DDM uzavřel dne 22. 12. 1992 se společností F. T., s.r.o., jíž byl zakládajícím členem, třebaže krátce po jejím založení převedl svůj obchodní podíl na jiného, smlouvu o nájmu objektu "L.", a to za situace, kdy ještě uvedená společnost nebyla zapsána do příslušného obchodního rejstříku, přičemž výše nájemného a další smluvní podmínky byly pro DDM značně nevýhodné. Následně pak dne 9. 4. 1993 uzavřel s peněžním ústavem smlouvu o zřízení zástavního práva ke zmíněnému objektu, a to k zajištění pohledávky z úvěrů včetně příslušenství ve výši 3,900.000,- Kč společnosti F. T., s.r.o. Věděl přitom, i s ohledem na svůj dřívější vztah k této společnosti, že jde o nově zakládanou firmu, která je prakticky bez majetku, a že za ní nestojí žádný větší kapitál. Muselo mu být přinejmenším zřejmé, že otázka uhrazení téměř 4,000.000,- Kč úvěru prakticky pouze z výsledků jejího podnikání nebude snadná, což ostatně potvrdil i následující vývoj, kdy v rozporu s úvěrovými podmínkami nebyl poskytnutý investiční úvěr společností F. T., s.r.o., a to ani částečně, splacen. I jako laik si mohl být stěžovatel schopen představit možné důsledky ze zástavní smlouvy, zejména pak skutečnost, že pokud dlužník řádně a včas nedostojí svému závazku, je zástavní věřitel oprávněn uspokojit své nároky prostřednictvím věci zastavené zcizením objektu náležejícímu státu, a to bez ohledu na vůli zástavního dlužníka. Obecné soudy proto považovaly za zarážející, že stěžovatel, jako představitel státní příspěvkové organizace, pojal uzavření zástavní smlouvy jako záležitost privátní povahy. Stěžovatel neinformoval a nekonzultoval otázky uzavření předmětné zástavní smlouvy se svými spolupracovníky a ani s nadřízeným školským úřadem. O uzavření předmětné zástavní smlouvy pak stěžovatel nadřízený školský úřad informoval až v souvislosti s výsledky šetření NKÚ. Spolupracovníky byl přitom již dříve upozorňován na nevýhodné podmínky vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy k objektu "L.". I toto zjištění vzal krajský soud v úvahu při posuzování subjektivní stránky jednání stěžovatele. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti argumentuje tím, že uvěřil ubezpečování právníka a dalších společníků společnosti F. T., s.r.o., o reálnosti jejich záměru a rychlé návratnosti úvěrových prostředků, přitom však nevyužil konzultace se spolupracovníky a s nadřízenými orgány po služební linii.
Stěžovatel na podporu svých tvrzení odůvodňuje své jednání snahou zachránit ohrožený objekt a jeho nadbytečností, mohl však v tomto směru hledat jiné cesty pro jeho realizaci. Nelze rovněž akceptovat jeho argumentaci poukazující na to, že úvěrový věřitel dosud nepodnikl nic k realizaci zástavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani vrcholem soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele však Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah z titulu námitek uplatněných stěžovatelem.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. dubna 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu