ECLI:CZ:US:2001:4.US.272.01
sp. zn. IV. ÚS 272/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupeného JUDr. A.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 16. 2. 2001, č.j. 30 Co 534/2000-72 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 8. 2000, č.j. 22 C 537/99-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 16. 2. 2001, č.j. 30 Co 534/2000-72 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 8. 2000, č.j. 22 C 537/99-50, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba na uložení povinnosti žalovanému městu L., uzavřít kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu ke specifikovaným nemovitostem v k.ú. R., s odůvodněním, že v daném případě není dán právní základ k nahrazení vůle prodávajícího rozhodnutím soudu.
Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zásah do svých ústavních práv spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení obecné soudy vadně právně posoudily listinu označenou jako Usnesení 10, zasedání Zastupitelstva města L. č. 56/92 ze dne 24. 11. 1992, čehož důsledkem bylo jeho vyloučení z práva na odkoupení podílu na nemovitostech prodávaných městem L. jednotlivým nájemníkům bydlícím v předmětné nemovitosti. Dle jeho názoru je toto usnesení rozhodnutím orgánu veřejné správy, které z něho činí občana druhé kategorie, v nerovnoprávném postavení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel zpochybňuje právní posouzení věci soudy obou stupňů. Na svém závěru vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku setrval.
Vedlejší účastník, město L., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že je občanem "druhé kategorie", který je na svých právech zkrácen, neboť v L., je řada občanů, kterým město svůj majetek neprodalo. Stěžovatel využil svého práva na soudní ochranu, jeho návrhu však nebylo vyhověno, a proto jeho ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Liberec, sp. zn. 22 C 537/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením skutečností zjištěných v občanském soudním řízení obecnými soudy, jinak řečeno s výsledkem sporu. Na tom nic nemění jím proklamovaná vědomost o tom, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Odůvodnění ústavní stížnosti neobsahuje jakákoliv tvrzení podepřená důkazy resp. odkazem na ně, z nichž by bylo možno usuzovat, že k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele skutečně došlo.
Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o namítaném zásahu do svých ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2001