ECLI:CZ:US:2001:4.US.273.01
sp. zn. IV. ÚS 273/01
Usnesení
IV. ÚS 273/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Mgr. D.Č., zastoupené JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, čj. 28 Ca 300/99-38, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žaloba na přezkoumání rozhodnutí ZI ze dne 16. 8. 1999, čj. 0-8/107/99-Sa, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí K.ú. ze dne 7. 1. 1999, zn. 207-30/99 OR 62/98.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 300/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že katastrální úřad na základě žádosti stěžovatelky, doručené mu dne 27. 2. 1997, o vyznačení zrušení darovací smlouvy ze dne 21. 11. 1968, založil nový list vlastnictví, ve kterém vyznačil vlastnické právo k uvedeným nemovitostem ve prospěch stěžovatelky a dalších dvou spoluvlastníků - J.F. a D.F. Vlastnické právo takto bylo zapsáno záznamem podle §7 zákona č. 265/1992 Sb., a to na základě rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 512/96, ze dne 12. 11. 1996, kterým bylo rozhodnuto o odvolání J.F. st.( který v průběhu řízení zemřel, a jeho procesními nástupci se stala pozůstalá manželka D.F. a děti J.F. ml. a stěžovatelka D.Č.) tak, že darovací smlouva, uzavřená současně s kupní smlouvou ze dne 21. 11. 1968 mezi M.N. (matkou J.F. st.) a manželi K., byla v části, týkající se převodu vyjmenovaných nemovitostí bezplatně a darem, zrušena. Současně bylo připuštěno zpětvzetí návrhu na určení, že vlastníky uvedených pozemků se stávají žalobci, rozsudek okresního soudu byl v tomto rozsahu zrušen a řízení zastaveno. V souvislosti s projednáváním návrhu na vklad kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, předložené dne 3. 6. 1998, katastrální úřad zjistil, že došlo k chybnému vyznačení vlastnického práva, neboť předloženým rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 11. 1996 nebylo rozhodnuto, že stěžovatelka a další zde uvedení žalobci jsou vlastníky předmětných pozemků a neměli být jako vlastníci zapsáni. V katastru nemovitostí má správně být vyznačeno vlastnické právo ve prospěch původní vlastnice M.N. Byla proto učiněna oprava chybných údajů postupem dle ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb., kdy po sdělení nesouhlasu účastníků řízení s provedenou opravou bylo vydáno správní rozhodnutí o opravě chyb v katastrálním operátu. Odvolání účastníků bylo rozhodnutím ZI zamítnuto s odůvodněním, že rozhodnutí o neplatnosti darovací smlouvy neznamená, že vlastníky dotčených nemovitostí se automaticky stali rovným dílem právní nástupci zemřelé M.N. Předložený rozsudek nemůže být nabývací listinou, za kterou by bylo možné považovat pouze rozsudek o určení vlastnictví nebo rozhodnutí v dědickém řízení. V daném případě tak došlo k provedení záznamu vlastnického práva zřejmým omylem při vedení katastru.
V podané správní žalobě žalobci (stěžovatelka a J.F. ml.) namítali, že byli v rozporu se zákonem zbaveni vlastnického práva, neboť jejich postavení jako právních nástupců plyne jednoznačně z odůvodnění rozsudku, v daném případě proto nemělo být aplikováno ustanovení §7 zákona č. 266/1992 Sb., neboť soud není státním orgánem, ale mělo být postupováno dle §3 tohoto zákona.
Městský soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v dané věci nebylo a nemohlo být vedeno řízení o povolení vkladu ve smyslu §3 zákona č. 266/1992 Sb., neboť vlastnická a jiná práva, která vznikla, změnila se či zanikla rozhodnutím státního orgánu (mimo jiné i rozhodnutím soudu), se zapisují záznamem údajů na základě listin, které potvrzují nebo osvědčují daný právní vztah. Záznam podle §7 zákona č. 266/1992 Sb. tak má pouze evidenční, nikoli konstitutivní, charakter, neboť pouze podchycuje skutečnosti, které vyplývají z rozhodnutí státního orgánu. Vzhledem k tomu, že rozsudek, který byl podkladem pro provedení záznamu, nezaložil vlastnické právo žalobců, byly dány podmínky dle ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb. pro opravu nesprávného záznamu a jejím provedením nedošlo k odnětí vlastnického práva žalobců.
V ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí městského soudu, stěžovatelka v podstatě namítá, že soud pominul její argumentaci v žalobě, týkající se porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Bylo-li vlastnické právo již v katastru nemovitosti zapsáno, pak je popřením všech zásad právní jistoty, mohl-li úředník katastrálního úřadu již zapsaného a evidovaného vlastníka administrativně, bez zahájení správního řízení, z katastru nemovitosti vyřadit a nahradit jiným vlastníkem. Dále tvrdí, že její vlastnické právo vzniklo jinak než rozhodnutím státního orgánu, a to rozhodnutím soudu, který nelze s ohledem na dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní považovat za státní orgán (vykonávající zejména správní moc) a jako takové nemohlo být coby zřejmý omyl při obnově a vedení katastru formou opravy nahrazeno vlastnictvím jiné osoby.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení o nedůvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné nejdříve připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je však právě polemika s právními závěry soudu, kdy stěžovatelka uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecný soud vypořádal, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu zjevně nepřísluší.
Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, městský soud napadené správní rozhodnutí, v řízení vedeném podle části páté hlavy druhé o.s.ř., odpovídajícím způsobem přezkoumal, zkonstatoval obsah správního spisu, ze kterého vyplývaly skutkové okolnosti případu, přičemž přihlédl i k vyjádřením účastníků řízení předneseným při ústním jednání. Jeho právním závěrům, podloženým stávající právní úpravou, ve kterých dovodil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 512/96, ze dne 12. 11. 1996, nebylo vlastnické právo ve prospěch stěžovatelky založeno, a tudíž oprava mylně provedeného záznamu vlastnického práva, uskutečněného na podkladě tohoto rozsudku, nemůže být odejmutím vlastnického práva stěžovatelky, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je na rozdíl od tvrzení stěžovatelky uváděného v ústavní stížnosti zřejmé, že soud se její námitkou ohledně porušení práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které mělo být způsobeno administrativním nahrazením jednoho vlastníka vlastníkem jiným, odpovídajícím způsobem zabýval a k této věci se konkrétně vyslovil. Posoudil i zákonnost postupu správních orgánů při aplikaci ustanovení §3 (týkajícího se vkladu vlastnických práv) a §7 (týkajícího se záznamu vlastnických práv) dle zákona č. 266/1992 Sb., a to i ve vztahu k námitce ohledně postavení soudu jako státního orgánu.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 512/96, ze dne 12. 11. 1996 Ústavní soud rovněž ověřil, že krajský soud, na rozdíl od soudu 1. stupně, dovodil, že J.F. st., který se domáhal zrušení darovací smlouvy (uzavřené jeho matkou M.N.), je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, a tedy i aktivně legitimován k podání žaloby. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení zemřel, bylo jednáno s jeho procesními nástupci a řízení soudu ukončeno pravomocným rozsudkem, zrušujícím předmětnou darovací smlouvu, a zastavením řízení ohledně určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Nelze tedy dovozovat jak to činí stěžovatelka, že již tímto rozsudkem bylo v její prospěch založeno vlastnické právo.
Konečně Ústavní soud dodává, že v daném případě je nesporné, že byl proveden pouze záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž dle rovněž konstantní judikatury Ústavního soudu záznam vlastnického práva k nemovitostem nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik vlastnického práva, totéž pak platí, pokud jde o jeho opravu, jejíž opodstatněnost byla obecným soudem shledána.
Napadeným rozhodnutím soudu proto nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelky chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod .
Stěžovatelce nadále nic nebrání, aby své tvrzené vlastnické právo doložila rozhodnutím, vydaným v dědickém řízení či na základě určovací žaloby.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud jako v řadě předchozích rozhodnutí konstatuje, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Obdobně, pokud se jedná o čl. 4 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že jde o ustanovení systematicky začleněné do hlavy prvé Listiny základních práv a svobod, přičemž principy zde obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení však konstatováno nebylo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 5. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu