ECLI:CZ:US:2001:4.US.28.01
sp. zn. IV. ÚS 28/01
Usnesení
IV. ÚS 28/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) M.S., 2) E.N., 3) V.S., 4) R.S., všech zastoupených JUDr. B.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2000, čj. 28 Ca 711/98-28, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 9. 10.1998, zn. PÚ 215/95, spojená návrhem na zrušení ustanovení §859 odst. 2 občanského zákona, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, o neschválení dohody o vydání věci podle ustanovení §9 odst. 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., mezi stěžovateli a obchodní společností A., jako osobou povinnou, týkající se nemovitostí v katastrální území T. konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho porušují jejich ústavně zaručené právo na dědění.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že v souladu se závětí paní A.P. bylo k předmětným nemovitostem vloženo v roce 1938 vlastnické právo pro paní M.R. s omezením fideikomisární substituce ve prospěch F.S., případně V.S. Předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1949 postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., M.R. zemřela v roce 1964. Ve své závěti sice předmětné pozemky neuvedla, neboť v té době již nebyly v jejím vlastnictví, stěžovatelé však vyvozují, že pokud by k přechodu na stát nedošlo, byla by M.R. při sepisování závěti vázána omezením vyplývajícím z fideikomisární substituce podle závěti A.P. Protože F.S. zemřel ještě dříve než M.R., přešlo by vlastnické právo k nemovitostech po její smrti na V.S. a po jeho smrti v roce 1986 na jeho zákonné dědice, stěžovatele. Stěžovatelé se tedy považují za tzv. fideikomisární substituty podle poslední vůle A.P. a v souladu se zastávaným výkladem tohoto institutu Nejvyšším soudem ČR za dědice ze závěti pro účely ustanovení §4 odst. 2 písm. a), resp. písm. b) zákona o půdě, tj. za osoby oprávněné uplatňovat nárok na vydání předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad a správní soud však zaujaly ohledně jejich aktivní legitimace odlišný právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, a proto žádají Ústavní soud, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Společně s ústavní stížností spojili návrh na zrušení ustanovení §859 odst. 2 občanského zákona, na základě kterého od 1. 4. 1964 zanikla všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví, neboť mají za to, že je v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny. Žádostí ze dne 5.2. 2001 stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
O restitučním nároku stěžovatelů rozhodoval v prvém stupni Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne 9. 10.1998, zn. PÚ 215/95, podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neschválil dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnou osobou. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad. Teprve v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění oprávněné osoby a hmotněprávních povinnostech povinné osoby a z tohoto pohledu je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.
Vzhledem k výše uvedenému má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jejich případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., tedy až bude pravomocně rozhodnuto o tom, že nejsou vlastníky nemovitostí, na které vznesli restituční nárok.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod nejen pro rozhodování o navrženém odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku, ale i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §859 odst. 2 občanského zákona, neboť stěžovatelé za daného stavu věci nejsou k podání tohoto návrhu zjevně oprávněni. Proto byl jejich návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu