ECLI:CZ:US:2001:4.US.282.01
sp. zn. IV. ÚS 282/01
Usnesení
IV. ÚS 282/01
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti D.Z. a A.Z., oba zastoupeni JUDr. J.C., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, ČVS : OV4-2824/40 KL-2000 ze dne 5. 12. 2000, usnesení ředitele O.ú.v., ČVS : OV4-2824/40 KL-2000, ze dne 5. 1. 2001, a usnesení ředitele O.ú.v., ČVS : OV4-2824/40 CN-2000, ze dne 16. 3. 2001, za účasti Policie ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí.
Ústavní soud připojil spis Policie ČR, ČVS: OVS 2824/2000, z něhož, jakož i z k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí, ověřil, že před uvedeným úřadem bylo vedeno trestní stíhání Ing. J.Z. pro trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zákona, a to pod ČVS: OV4-2824/40 KL-2000. Matka nezletilého poškozeného K.Z., D.Z., je pro účely trestního řízení zastoupena zmocněncem, M.Š., který za sebe dále zmocnil A.Z.
Závěrem výslechu D.Z. ze dne 5. 12. 2000 navrhl A.Z. vyloučit vyšetřovatele kpt. JUDr. K., z důvodu nevhodného chování ke zmocněnci. Vyšetřovatel následně rozhodl usnesením ze dne 5. 12. 2000, ČVS: OV4-2824/40 KL - 2000, že není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost, o níž rozhodl dne 5. 1. 2001 ředitel O.ú.v., plk. P.K., v zastoupení pplk. JUDr. V., tak, že vyšetřovatel kpt. JUDr. M.K. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. Kvůli vyvarování se podezření z možné podjatosti v průběhu dalšího vyšetřování dále rozhodl o přidělení tohoto spisového materiálu jinému vyšetřovateli. Jelikož toto rozhodnutí obsahovalo chybné poučení, rozhodl dále dne 16. 3. 2001 ředitel OÚV P.K. tak, že rozhodnutím, ČVS: OV4-2824/40 CN - 2000, nahradil text poučení do správného znění.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé včas ústavní stížnost, jíž tvrdí, že byli ukráceni na svých ústavními normami zaručených právech, a to konkrétně čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). V úvodu této ústavní stížnosti stěžovatelé popisují stav trestního řízení a dále konkretizují jednání vyšetřovatele a jeho chování vůči 2. stěžovateli v průběhu výslechu D.Z. dne 5. 12. 2000, které charakterizují jako vulgární a hrubě urážlivé, porušující práva stěžovatele a neslučující se s ustanovením §52 trestního řádu. V další části stěžovatelé popisují následný postup orgánů činných v trestním řízení po krocích, které stěžovatelé učinili. Namítají, že výrok usnesení ředitele OÚV, který rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí vyšetřovatele ze dne 5. 12. 2000, nekoresponduje s jeho odůvodněním, neboť tento rozhodl, že vyšetřovatel kpt. JUDr. K. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, aby následně do odůvodnění zařadil i větu "Kvůli vyvarování se podezření z možné podjatosti v průběhu dalšího vyšetřování dále rozhodl o přidělení tohoto spisového materiálu jinému vyšetřovateli". Text tedy připouští existenci pochybností způsobujících vyšetřovatelovo vyloučení. Zmatečné je i poučení o přípustnosti opravného prostředku, neboť zde bylo uvedeno: "Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.", přičemž toto poučení postrádá jakýkoli údaj o lhůtě a místu podání stížnosti. Nadřízený orgán by podle stěžovatelů zde měl být státní zástupce (tedy funkčně nadřízený orgán) a nikoli ředitel úřadu vyšetřování (tedy služebně nadřízený orgán). V této souvislosti stěžovatelé připomínají ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu : " Stížností lze napadnout každé usnesení vyšetřovatele nebo policejního orgánu...". Zamítnutí stížnosti ředitelem úřadu vyšetřování je navíc povšechné a bezobsažné, opomíjející podstatu věci a přehlížející, že v době rozhodování o stížnosti ještě neuplynula lhůta ke stížnosti všem oprávněným osobám, neboť usnesení vyšetřovatele nebylo oznámeno A.Z. S těmito rozhodnutími se stěžovatelé neztotožňují, neboť mají za to, že konflikt, proběhlý mezi 2. stěžovatelem a vyšetřovatelem policie, který vyústil ve vzájemný osobní spor, řešený na základě žaloby občanskoprávním soudem, představuje důvody uvedené v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., které jsou způsobilé vyvolat pochybnosti o vyšetřovatelově nestrannosti a nepodjatosti k osobám účastníků a věci. V této souvislosti poukazují také mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, uveřejněný pod R 19/96, i na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/94, ze dne 27. 11. 1996, podle něhož pouhý slovní konflikt mezi soudkyní a právním zástupcem účastníka, který měl svou pozdější soudní dohru, zakládá důvod pro vyloučení soudce a podle kterého podmínka k vyloučení soudce pro podjatost je splněna nikoliv pouze v případě skutečné prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o nepodjatosti soudce. Uzavírají tak, že o stížnosti rozhodl orgán jednak věcně nepříslušný, jednak předčasně, výrok rozhodnutí neodpovídá zákonem stanovenému způsobu rozhodování o stížnosti, je v rozporu s jeho odůvodněním a vykazuje prvky svévole a libovůle, čímž se ocitá v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé navrhují, aby usnesení vyšetřovatele Policie ČR, ČVS: OV4-2824/40 KL-2000 ze dne 5. 12. 2000, usnesení ředitele O.ú.v., ČVS: OV4-2824/40 KL-2000, ze dne 5. 1. 2001, a usnesení ředitele O.ú.v., ČVS: OV4-2824/40 CN-2000, ze dne 16. 3. 2001, byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Dne 31. 5. 2001 se k ústavní stížnosti vyjádřil ředitel OÚV, plk. P.K., ve kterém rekapituluje události, které jsou předmětem ústavní stížnosti. Co se týče doručení usnesení vyšetřovatele kpt. JUDr. K., z trestního řízení v uvedené věci, bylo toto zasláno zmocněnci, M.Š., a nikoli jeho substitutu, A.Z. Za orgán bezprostředně nadřízený považuje ředitel OÚV v případě stížnosti proti usnesení vyšetřovatele o tom, že není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, sebe. Skutečnost, že A.Z. podal soudu "žalobu na ochranu osobnosti" a vyšetřovatel kpt. JUDr. K. na jmenovaného trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy, již je pro další vyšetřování irelevantní, neboť další úkony prováděl jiný vyšetřovatel, který trestní stíhání dne 23. 2. 2001 ukončil s návrhem na podání obžaloby obviněného Ing. Z.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Především Ústavní soud konstatuje, že A.Z., který, jak bylo zjištěno z obsahu připojeného spisu, v celém trestním řízení vystupuje toliko jako substitut zmocněnce poškozené, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť on sám účastníkem trestního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, není. Ani fakt, že návrh na vyloučení vyšetřovatele učinil on sám, na uvedeném závěru nic nemění, protože tak činil jako substitut zmocněnce stěžovatelky jménem této účastnice. Jeho ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Námitka, týkající se nedoručení napadeného rozhodnutí A.Z., neobstojí, neboť tento je pouze substitutem zmocněnce. V daném případě se nejednalo o dva zmocněnce, ale pouze o jednoho, který za sebe zmocnil jiného. Trestní řád ukládá povinnost doručit rozhodnutí pouze zmocněnci (nikoliv tedy zmocněnci zmocněnce). Této povinnosti bylo v řízení učiněno zadost.
Pokud je v ústavní stížnosti namítáno, že o stížnosti vyšetřovatele rozhodl orgán věcně nepříslušný, je třeba uvést, že k této otázce, resp. k otázce "orgánu bezprostředně nadřízeného", povolaného k vydání rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí vyšetřovatele o vyloučení, se Ústavní soud vyjadřoval ve svém usnesení, sp. zn. IV. ÚS 30/01, v němž z důvodů tam uvedených, na něž lze pro stručnost odkázat, nepovažuje postup, kdy o takové stížnosti rozhoduje ředitel úřadu vyšetřování, za protiústavní.
I když pak samotný způsob rozhodnutí vyšetřovatele i ředitele úřadu vyšetřování, s ohledem na konflikt mezi vyšetřovatelem a substitutem zmocněnce stěžovatelky a následně podanou občanskoprávní žalobu, neodpovídá závěrům vysloveným Ústavním soudem v nálezu, na který stěžovatelka poukazuje, sp. zn. I. ÚS 167/94, nepovažoval Ústavní soud v dané věci za účelné svým zásahem napadená rozhodnutí rušit, právě s ohledem na to, že věc již byla přidělena jinému vyšetřovateli, a zrušení napadených rozhodnutí by tak postrádalo smysl. Ani to, že v rozhodnutí ředitele úřadu vyšetřování byla chyba v poučení o opravném prostředku, nelze považovat za chybu hodnou zásahu Ústavního soudu, neboť toto pochybení bylo následně opravným rozhodnutím ředitele úřadu vyšetřování napraveno.
Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dně 12. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu