ECLI:CZ:US:2001:4.US.285.01
sp. zn. IV. ÚS 285/01
Usnesení
IV. ÚS 285/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.P., zastoupeného JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 16 Co 562/99-83, ze dne 30. 1. 2001, a rozsudku Městského soudu v Brně, čj. 22 Nc 251/99-25, ze dne 15. 7. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv, chráněných čl. 36 odst., 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodnuto tak, že po rozvodu manželství rodičů nezletilých synů platí úprava výkonu rodičovské zodpovědnosti, podle níž se nezletilí synové svěřují do výchovy matky, otec je povinen přispívat na jejich výživu a byl upraven styk otce s dětmi.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu v souladu s ustanovením §153 a §132 o.s.ř. Svým základním povinnostem neučinily zadost, když nevyhověly jeho odůvodněným návrhům alespoň na svěření nezletilých synů do střídavé výchovy rodičů, když už nebyli svěřeni otci, jak požadoval, ale matce, která se dle jeho názoru téměř výlučně podílela na rozvratu manželství. Konkrétně spatřuje porušení svých základních práv ve skutečnosti, že soudy mu v průběhu řízení odepřely možnost být alespoň prostřednictvím právního zástupce přítomen při výslechu nezletilých synů. Ve světle takového postupu nepovažuje za přesvědčivé tvrzení soudu, že oba synové vyslovili přání zůstat trvale u matky. Uvedený závěr logicky nekoresponduje s v řízení prokázaným faktickým rozsahem styku s dětmi a péče o ně, který je podobný střídavé výchově rodičů.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je běžnou soudní praxí, že rodiče ani právní zástupci nejsou přítomni slyšení nezletilých, a to v zájmu šetrného přístupu k nezletilým tak, aby nebyl ohrožen jejich psychický stav, když na nezletilé stresově působí již samotné soudní prostředí a vhodnější eventualitou pro nezletilé je přítomnost co nejmenšího počtu osob v soudní síni. Dále uvedl, že nezletilým bylo řádně vysvětleno, k čemu se mají vyjadřovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury je zřejmé, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Rovněž judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak polemika stěžovatele s věcnými závěry obecných soudů, a jednak námitky stěžovatele proti způsobu vedení výslechu nezletilých synů. Stěžovatel, který nesouhlasí s výsledkem soudního sporu, však v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy, a staví tak Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že městským soudem bylo ve věci provedeno důkladné dokazování, zejména výslechem obou rodičů, šetřením opatrovníka a oddělenými pohovory obou nezletilých za přítomnosti opatrovníka, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující soud ve věci rozhodnout. Městský soud se i výslovně vyjádřil k důvodům odmítnutí návrhu otce na střídavou péči, když, jak uvedl, vztahy mezi rodiči nezletilých jsou natolik konfliktní, že neskýtají záruku určité dohody a spolupráce rodičů, včetně dohody o plnění vzájemných finančních závazků, jako nezbytného předpokladu střídavé péče. Krajský soud při jednání, konaném dne 16. 1. 2001, doplnil dokazování o výslech nezletilého O., a J., konaný za přítomnosti zástupkyně OPD bez účasti rodičů a jejich zástupců, kde oba nezletilí uvedli, že jim současná situace, kdy žijí u matky vyhovuje a nechtějí ji měnit. Bezprostředně po návratu rodičů do soudní síně byly výpovědi nezletilých předneseny, přičemž ze strany rodičů v tomto smyslu nebyly ke způsobu provedení výslechů vzneseny žádné výhrady či návrhy na doplnění.
Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, v souladu s ustanovením §157 o.s.ř., uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry obecných soudů v dané věci, kdy dospěly k názoru, že je v zájmu nezletilých, aby byli ponecháni v péči matky, nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, jejich rozhodnutí proto není možno považovat za protiústavní a Ústavní soud není oprávněn do rozhodovací pravomoci soudů v tomto směru jakkoliv zasahovat.
Stejně tak Ústavní soud neshledal ani nedostatky při vedení výslechu obou nezletilých, neboť výpověď nezletilých byla zaznamenána do protokolu o jednání, který byl účastníkům i jejich zástupcům přečten s možností se k jeho obsahu vyjádřit. Tvrzení stěžovatele, že nezletilí synové nebyli řádně poučeni k jak závažné otázce mají vypovídat, považuje Ústavní soud vzhledem k jejich věku v době výslechu za zcela účelové.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, které není možno vykládat tak, jako by se jednotlivci garantoval úspěch v řízení a zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stejně tak nedošlo v řízení k porušení principů stanovených v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, konkretizovaných v jednotlivých ustanoveních o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu