ECLI:CZ:US:2001:4.US.287.01
sp. zn. IV. ÚS 287/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D.K., zastoupené Mgr. R.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001, č.j. 28 Cdo 2504/99-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001, č.j. 28 Cdo 2504/99-273, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky a J.K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 1994, sp. zn. 17 Co 160/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 146/95 a 4 C 147/95, tj. žalobců D.K. a J.K. proti žalovaným P. a D.V., Obci Ú. a České republice - O.Ú., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci. Dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a další dovolací důvody nebyly shledány.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Předmětným usnesením se cítí být poškozena a je přesvědčena, že Nejvyšší soud ČR se dostatečně nevypořádal s otázkou přípustnosti dovolání a neumožnil ji uplatnit v řízení dle hlavy třetí, části čtvrté o.s.ř. argumenty, ačkoliv pro to byly splněny podmínky. Dle jejího názoru se dovoláním měl Nejvyšší soud ČR zabývat, s ohledem na citlivé téma vydávání majetku zabaveného v době nedemokratického režimu, jakož i s ohledem na potřebu vytvoření pevné a jednoznačně formulované judikatury. Nesouhlasí s názorem tohoto soudu na výklad ust. §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v daném případě šlo o dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvého stupně, a z toho důvodu se zabýval zejména otázkou přípustnosti dovolání. Při výkladu pojmu "rozhodnutí po právní stránce zásadního významu", v návaznosti na ust. §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000, vycházel z právního názoru Ústavního soudu publikovaného pod č. 19, svazek 4,Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Pokud šlo o aplikaci a výklad ust. §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., při posuzování přípustnosti dovolání zaujal právní názor, že cit. ustanovení se neaplikuje v případě, kdy soud prvého stupně rozhodl podruhé na základě nových výsledků zjišťování a dokazování, a nikoliv jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelky se způsobem právního posouzení podmínek přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. a) a §239 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. Nejvyšším soudem ČR a z toho plynoucí požadavek, aby Ústavní soud přezkoumal právní závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že předmětné rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000, a dále že dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., v obdobném znění. Takové funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší a zejména není jeho úkolem zajišťovat sjednocování judikatury obecných soudů. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR má na otázku přípustnosti dovolání jiný názor, než má stěžovatelka, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jejích ústavních práv. V ústavní stížnosti však stěžovatelka nic jiného netvrdí. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 9. 2001