ECLI:CZ:US:2001:4.US.291.01
sp. zn. IV. ÚS 291/01
Usnesení
IV. ÚS 291/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti Z., zastoupeného JUDr. A.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 10 Ca 337/2000, rozhodnutí FŘ ze dne 2. 8. 2000, čj. 3188/140/2000, a rozhodnutí F.ú. ze dne 3. 3. 2000, čj. 5992/00/092971/4013, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, který zamítl jeho žalobu na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu, kterým mu byla s odkazem na ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. a ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. stanovena povinnost uhradit nedoplatek daně z nemovitosti za původního poplatníka ve výši 26.685,- Kč s tím, že se jedná o poměrnou část daňového penále za zdaňovací období roku 1993 -1997.
V ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, když nebyl splněn předpoklad, že soud bude při svém rozhodování důsledně vycházet z těch ustanovení zákonů, které souzenou věc upravují, jeho závěry nebudou s nimi v rozporu, při rozhodování se bude zabývat všemi důvody uvedenými v žalobě a jeho závěry budou řádně odůvodněny.
Zejména uvádí, že nesouhlasí s právním názorem soudu, dle kterého se za splatný daňový nedoplatek považuje jak splatná vyměřená daň, tak i její příslušenství, dovozeným z ustanovení §58 zákona č. 337/1992 Sb., dle kterého příslušenství sleduje osud daně. Uvedený právní názor stěžovatel připouští pouze za předpokladu, že by správce daně postupoval v souladu s ustanovením §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., a vydal by platební výměr, kterým by stěžovateli vyměřil daňovou povinnost a stanovil mu povinnost daň zaplatit. Správce daně mu však svým rozhodnutím pouze uložil povinnost uhradit daňový nedoplatek za původního poplatníka daně, a to podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.
Poukázal na svou argumentaci předloženou krajskému soudu, kde dovozoval přednost zákona o dani z nemovitosti před zákonem o správě daní a poplatků v tom smyslu, že v zákoně o dani z nemovitostí se pod termínem daň vždy rozumí daň bez příslušenství, a tedy i pod pojmem daňový nedoplatek v ustanovení §13b odst. 2 tohoto zákona se rozuměl pouze nedoplatek na dani a ne jeho příslušenství, na rozdíl od zákona o správě daní a poplatků, kde je pojem daň používán jako souhrnný pojem pro daň a její příslušenství i jako speciální termín pro daň bez jejího příslušenství, a považuje proto za nutné při výkladu pojmů podle zákona o dani z nemovitostí vycházet z textu tohoto zákona.
Rovněž namítá, že aplikace ustanovení §13b zákona č. 338/1992 Sb. po prohlášení konkurzu na původního poplatníka, byla v rozporu s účelem zákona o konkurzu a vyrovnání. Daňové pohledávky měly být uspokojeny vůči původnímu poplatníkovi v rámci konkurzu a ne vymáhány dvakrát na stěžovateli i na úpadci.
Stěžovatel dále považuje za nedostatečnou a nepřípadnou argumentaci správce daně v rozhodnutí o jeho odvolání, nepostihující vyčerpávajícím způsobem všechny jeho námitky, přičemž soud ponechal tuto skutečnost bez povšimnutí. Naopak závěry finančního ředitelství bez řádného zdůvodnění převzal a upřednostnil je před právním názorem stěžovatele, když jeho námitky nevyvrací odkazem na příslušná ustanovení zákona, a zjevně tak straní správním orgánům. Namítá, že mu finanční úřad, se souhlasem finančního ředitelství, odmítl s poukazem na §24 zákona č. 337/1992 Sb. umožnit seznámit se s podklady, z nichž při svém rozhodování vycházel, a znemožnil mu tak kontrolu věcné správnosti vydaných rozhodnutí, čímž došlo k porušení zásady daňového řízení, postupovat v úzké součinnosti s daňovým poplatníkem, jež soud rovněž nesprávně nehodnotil jako porušení jeho práva.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepřípustným způsobem rozšiřuje rozsah svých žalobních námitek, snaží se doplnit a precizovat žalobní důvody. Porušení svých práv přitom stěžovatel blíže nekonkretizuje a omezuje se pouze na analýzu právní úpravy, kterou neakceptuje a soudu vytýká, že se touto úpravou při přezkumném řízení řídil. Soud je přesvědčen, že uplatnil svou moc v mezích stanovených zákonem a rozhodoval zcela nezávisle na základě provedených důkazů.
FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti ohledně skutkové podstaty případu argumentuje obdobně jako ve svých předchozích rozhodnutích a zdůrazňuje, že stěžovatel měl možnost nahlédnout do spisu, což prokazují protokoly ze dne 22. 3. 1999 a 21. 5.1999, a to v rozsahu stanoveném v ustanovení §23 zákona č. 337/1992 Sb. Do spisu původního poplatníka mu pak nebylo umožněno nahlédnout z důvodů stanovených v ustanovení §24 zákona č. 337/1992 Sb. ( povinnost zachovávat mlčenlivost o poměrech jiných daňových subjektů). Poukázalo na to, že jednotlivé tituly, na základě kterých bylo vydáno předmětné rozhodnutí, byly v tomto rozhodnutí přehledně uvedeny, jednatel stěžovatele Ing. J.B. navíc jednal za oba subjekty, tj. původního i nového poplatníka, a okolnosti daňového nedoplatku na dani z nemovitosti mu musely být známé.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že na stěžovatele přešla povinnost uhradit daňový nedoplatek, neboť v dané věci nastala situace předvídaná zákonem o dani z nemovitostí v jeho ustanovení §13b odst. 2, když v průběhu zdaňovacího období došlo ke změně vlastnických práv k nemovitostem a původní daňový subjekt nezaplatil splatný daňový nedoplatek ani v náhradní lhůtě. Z ustanovení §58 zákona č. 337/1992 Sb. soud dovodil, že za splatný daňový nedoplatek se považuje jak splatná vyměřená daň, tak i její příslušenství, tj. penále, počítané podle ustanovení §63 citovaného zákona, dle kterého je dlužník povinen zaplatit penále za každý den prodlení ve stanovené výši, přičemž penále narůstá bez ohledu na okamžik vystavení platebního výměru přímo ze zákona. Daňovým nedoplatkem se tak stává splatná daň a splatné příslušenství daně, pokud nebylo uhrazeno ve stanovené lhůtě. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné i uvedl, že zákon o dani z nemovitosti jako hmotněprávní norma není speciálním předpisem, jak se domnívá stěžovatel, k zákonu o správě daní a poplatků, neboť tomu je jako procesnímu předpisu svěřena správa a řízení ve věcech daně z nemovitosti a sankcí za neplnění povinnosti ( §13 zákona č. 338/1992 Sb.) Dále uvedl, že ve věci není podstatná skutečnost, že na původního dlužníka (odlišný daňový subjekt) byl prohlášen konkurz, neboť účinky konkurzu se týkají výhradně postavení dlužníka - původního daňového subjektu - jako úpadce a nikoliv stěžovatele. Postup správce daně, který daňový nedoplatek přihlásil jako nedoplatek do konkursu, proto není v rozporu s ustanovením §20 zákona o konkurzu a vyrovnání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že zákon neumožňuje, aby mu byla postupem dle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a ustanovením §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. stanovena povinnost uhradit za původního poplatníka i příslušenství daně. Tuto možnost připouští pouze za předpokladu, že by mu povinnost byla stanovena platebním výměrem, když z právní úpravy dovozuje, že penále není součástí daňového nedoplatku. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně rozvíjí argumentaci, kterou uplatnil již v odvolacím řízení a před krajským soudem. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve správní žalobě námitku, že penále mu nebylo vyměřeno platebním výměrem dle ustanovení §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., ale byla mu pouze uložena povinnost vyměřenou daň uhradit rozhodnutím dle §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., neuplatnil. Nicméně Ústavní soud se při projednání ústavní stížnosti touto okolností, která je v dané věci stěžejní, zabýval, a to s ohledem na svou dosavadní judikaturu (např. I.ÚS 469/98, IV.ÚS 186/96), ve které vyslovil, že zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá.
Ústavní soud ověřil, že rozhodnutím F.ú. ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 5992/00/092971/4013, označeným jako "rozhodnutí o stanovení daňového nedoplatku k úhradě", byla stěžovateli s odkazem na ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. stanovena povinnost uhradit daňový nedoplatek ve výši 26.685,- Kč. Rozhodnutí obsahovalo přehlednou specifikaci daňových povinností původního poplatníka, údaje o pravomocných rozhodnutích, kterými mu byly tyto povinnosti stanoveny, a stanovení poměru daně připadající na nemovitosti, u nichž došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv na celkové daňové povinnosti původního poplatníka. V odůvodnění bylo srozumitelně vysvětleno, na základě jakých právních předpisů je povinnost ukládána. Rozhodnutí obsahovalo údaje o jednotlivých nemovitostech a mělo i další náležitosti požadované ustanovením §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Splňovalo tedy všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, kterým je daňovému poplatníkovi stanovena a ukládána povinnost ve smyslu uvedeného zákona. Za této situace trvání na požadavku, aby rozhodnutí bylo označeno jako platební výměr, je nutno považovat za přepjatý formalismus. Skutečnost, že rozhodnutí takto označeno nebylo a nebyl v něm uveden odkaz na ustanovení §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., pak nemůže být hodnocena tak, že jím nebylo řádně stanoveno, jaké peněžité plnění se stěžovateli ukládá.( Dle ustanovení §32 odst 1 zákona č. 337/1992 Sb. lze v daňovém řízení ukládat povinnosti jen rozhodnutím, odst. 2 tohoto ustanovení pak určuje základní náležitosti rozhodnutí. V odst. 8 §32 je stanoveno, že rozhodnutí, kterým správce daně stanoví základ daně a daň, sděluje daňovému subjektu platebním výměrem, předpis penále se přitom sděluje daňovému dlužníkovi platebním výměrem dle ustanovení §63 odst. 4 citovaného zákona.)
Smyslem právních závěrů, obsažených v citovaných nálezech Ústavního soudu, bylo umožnit poplatníkovi, který je dle ustanovení §13b zákona č. 337/1992 Sb. povinen uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti za původního vlastníka, aby mu správcem daně uložená povinnost byla přezkoumatelná odvolacím orgánem, a byl mu tak následně umožněn i přístup k nezávislému a nestrannému soudu, tedy zajistit i takovému poplatníkovi při ukládání daňové povinnosti stejné postavení jako ostatním daňovým subjektům. V dané věci je pak nesporné, že právě tato práva byla stěžovateli zachována, neboť rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo na základě jím uplatněného odvolání přezkoumáno odvolacím orgánem a následně i soudem.
Pokud jde o námitky, týkající se věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud předesílá, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat, jen pokud nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší právě obecným soudům.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávaný případ, kdy tak Ústavnímu soudu přísluší pouze přezkoumávat, zda v dané věci obecný soud respektoval ustanovení občanského soudního řádu a umožnil svým postupem stěžovateli domáhat se stanoveným postupem jeho (tvrzeného) práva a nikoliv posuzovat případ z pozice další odvolací instance. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, krajský soud v souladu s ustanovením §249 odst. 1 o.s.ř. žalobu přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních důvodů. Ověřil, zda správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a zda na věc byly aplikovány příslušné právní předpisy. Vyjádřil se k jednotlivým námitkám stěžovatele (včetně námitek týkajících se možnosti stěžovatele nahlížet do spisu a oprávněnosti uplatnit pohledávky v konkurzním řízení) a uvedl, z jakých důvodů shledává právní argumentaci správce daně za správnou. Své rozhodnutí řádně odůvodnil, uvedl, jakými úvahami byl veden a které předpisy aplikoval. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze považovat závěry krajského soudu, ve kterých vyslovil, že na stěžovatele přešla ve smyslu ustanovení §13b zákona č. 338/1992 Sb. povinnost zaplatit daň, kterou původní vlastník, přestože mu byla vyměřena pravomocnými platebními výměry, ve lhůtě nezaplatil, přičemž tato povinnost se vztahuje nejen na vlastní daň, ale i její příslušenství (rovněž původnímu poplatníkovi řádně vyměřené), za závěry protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož porušení se stěžovatel domáhá, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení. Neznamená tedy, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že jde o články systematicky začleněné do hlavy prvé Listiny základních práv a svobod, principy v nich obsažené se vztahují na všechny základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy práva na spravedlivý proces, jehož porušení však konstatováno nebylo.
Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení se stěžovatel dovolává), dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, znamená, že soud je povinen zajisti jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Jeho porušení Ústavní soud neshledal, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, stěžovateli byla daňová povinnost ukládána ve shodě se zákonem a v jeho mezích, že soud ve věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu