ECLI:CZ:US:2001:4.US.3.01
sp. zn. IV. ÚS 3/01
Usnesení
IV. ÚS 3/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti D., právně zastoupené JUDr. L.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 15. 6. 2000, čj. 40 Co 1119/99-43, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 5. 1999, čj. 6 C 292/98-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení Ing. D.Z., a R.B., oba zastoupeni JUDr. B.M., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi měly oba soudy porušit jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a v důsledku toho i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 6 C 292/98. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce, podal návrh proti D.Z. a R.B. na stanovení povinnosti zaplatit mu částku 4.833,- Kč každým ze žalovaných, jako doplatek ceny zájezdu do Ch., kterého se tito zúčastnili v termínu od 16. 8. do 23. 8. 1997, přitom každý z nich dle tvrzení stěžovatele zaplatil pouze zálohu ve výši 4.475,- Kč. Na základě provedeného řízení vydal dne 14. 5. 1999 Okresní soud v Přerově rozsudek, čj. 6 C 292/98-26, jímž návrh stěžovatele, a to v podstatě pro neunesení důkazního břemene, zamítl. Při svém rozhodování, jak patrno z odůvodnění rozsudku, vycházel soud I. stupně z provedeného dokazování - výslechu účastníků, listinných důkazů, závazných přihlášek žalovaných, dokladů o zaplacení záloh, Všeobecných podmínek cestovní kanceláře stěžovatele a výpovědi svědka J.O., tchána obou žalovaných, který ve své výpovědi v podstatě uvedl, že se věnuje soukromému podnikání jako autodopravce a jezdí po území celé republiky, a když ho jeho manželka požádala, aby zaplatil doplatky zájezdu za žalované, učinil tak, nepamatoval si však již kdy a u které pošty se tak stalo. Soud I. stupně tak uvěřil tvrzení žalovaných v tom, že doplatek ceny byl za ně zaplacen tchánem, když přihlédl také k ustanovení Všeobecných podmínek cestovní kanceláře stěžovatele, podle něhož bez zaplacení celé ceny v termínu, uvedeném v závazné přihlášce, nemá klient nárok na účast v zájezdu a k čerpání služeb. Doklad pro ubytování a čerpání služeb - V. - má být klientovi předán až po plném zaplacení ceny, což se také v posuzovaném případě stalo, žalovaní totiž uvedený doklad od stěžovatele obdrželi. Proti tomuto rozhodnutí prvoinstančního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, čj. 40 Co 1119/99-43 tak, že rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v podstatě uvedl, že právně významnou skutečností v řízení bylo, zda dluh žalovaných vůči stěžovateli v žalované výši, jakožto nezaplacení části doplatku ceny předmětu obstarání, existuje. Důkazní břemeno k prokázání existence dluhu mezi účastníky spočívalo podle zásad hmotného práva na stěžovateli, přitom žalovaní v rámci obrany proti uplatněnému nároku tvrdili, že svůj závazek vůči žalobci, založený smlouvou o obstarání věci, beze zbytku splnili. Soud I. stupně podle názoru soudu odvolacího zjistil prostřednictvím provedených důkazů skutkové okolnosti, které vedou k logickému závěru, že žalovaní povinnost k zaplacení ceny předmětu obstarání splnili, naproti tomu žádný z provedených důkazů nepodpořil tvrzení stěžovatele obsažené v návrhu a závěr soudu I. stupně vyjádřený v meritorním rozhodnutí je proto, dle názoru odvolacího soudu, logickým výsledkem provedeného dokazování a podmínek ustanovení §132 o.s.ř. Ani podle soudu II. stupně totiž vzájemný vztah svědka J.O. a žalovaných nezpochybňuje věrohodnost jeho výpovědi, neboť skutkové tvrzení žalovaných o splnění jejich povinnosti k zaplacení ceny jsou v souladu s tím, co v průběhu řízení vyšlo najevo i z listinných důkazů.
Proti těmto rozsudkům soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento soudu I. stupně vytýká, že uvěřil tvrzení žalovaných, že dlužné částky zaplatili, aniž tito prokázali, kdy a kde se tak stalo a nevzal v úvahu stav, který u stěžovatele nastal, totiž že zaměstnankyně jeho cestovní kanceláře odeslala oběma žalovaným poukaz k ubytování a čerpání služeb, aniž by zkontrolovala, zda oba žalovaní doplatek ceny zájezdu zaplatili.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, jako účastník tohoto řízení, ve svém písemném vyjádření, s odkazem na důvody svého rozhodnutí, uvedl, že sporné řízení, kterým bylo i řízení ve věci, jež je předmětem této ústavní stížnosti, je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou jeho účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky s tím, že jsou k těmto tvrzením povinni nabídnout důkazy. Při hodnocení důkazů pak přihlíží soud pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno pro něj založit příznivé rozhodnutí, v řízení neprokáže a nevyjdou-li jinak tyto skutečnosti v řízení najevo, stíhají jej z toho plynoucí nepříznivé procesní důsledky. Důkazní břemeno jako institut procesního práva stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou na základě zhodnocení provedených důkazů podle zásad uvedených v §132 o.s.ř.
Právně významnou skutečností v předmětné věci bylo, zda dluh žalovaných vůči stěžovateli v žalované výši skutečně existuje. Důkazní břemeno k prokázání existence dluhu mezi účastníky spočívalo podle zásad hmotného práva na stěžovateli, který neprokázal právně významnou skutečnost v tomto řízení, a to existenci dluhu žalovaných vůči němu. S ohledem na tyto skutečnosti je krajský soud přesvědčen o tom, že jeho postupem k porušení ústavně zaručovaných práv nedošlo.
Vedlejší účastník D.Z. ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Stejně tak navrhl zamítnutí ústavní stížnosti i další vedlejší účastník R.B. Oba pak shodně odůvodnili tento svůj návrh tvrzením, že obecné soudy ve stížností napadené věci rozhodly po právu a na základě kvalifikovaně zjištěného skutkového stavu věci.
Na základě spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není jejich další instancí a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Není tedy možno zabývat se konkrétními body ústavní stížnosti, jak je předkládá navrhovatel, a zejména pak hodnotit důkazy. Hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud musí respektovat jejich jurisdikční nezávislost, s čímž souvisí i pravomoc obecných soudů rozhodnout, ve vztahu k předmětu řízení, o způsobu a rozsahu dokazování a posléze též povinnost provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů vyhodnotit. Hodnotit "hodnocení důkazů" provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší, a to dokonce ani v takovém případě, kdy by se s provedeným hodnocením sám neztotožnil.
Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se výjimečně zabývá Ústavní soud jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z odůvodnění obecných soudů musí potom vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha, C.H.B. 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č- 118. vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000). Tak tomu však v posuzovaném případě, jak plyne z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, v nichž bylo náležitě vysvětleno, z jakých důkazů soudy vycházely a jakými úvahami při jejich hodnocení byly vedeny, není. Soudy také postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zachovaly tak právo účastníků na spravedlivý soudní proces. Samotný neúspěch ve sporu pak ještě neznamená, že účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. K tvrzenému porušení ústavně zaručených práv tak v daném případě nedošlo a s ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnou jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu