ECLI:CZ:US:2001:4.US.304.01
sp. zn. IV. ÚS 304/01
Usnesení
IV. ÚS 304/01
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M.S., zastoupeného JUDr. R.J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, čj. 10 To 96/2001-184, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 1. 2001, čj. 6 T 43/2000-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a odsouzen k trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci, stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že dva ze svědků vypovídali v režimu utajení, aniž by se obecné soudy zabývaly splněním zákonných podmínek přípustnosti utajení totožnosti svědka a aniž by učinily opatření umožňující ověřit věrohodnost těchto osob. V hlavním líčení byl svědek J.N. vyslýchán na neznámém místě mimo jednací síň za použití vysílačky s jednosměrným spojením, takže obhajoba neměla možnost přesvědčit se o identitě vypovídaných skutečností, případně o tom, zda svědek není při výpovědi ovlivňován. Přestože ustanovení §209 odst. 1, 2 trestního řádu předpokládá, že při výslechu svědka s utajenou totožností obhájce obžalovaného může být přítomen v jednací síni, nebyla tato možnost v daném případě obhajobě poskytnuta. Podle názoru stěžovatele obecné soudy pochybily i ohledně druhého z utajených svědků, V.P., jehož výpověď z přípravného řízení byla v hlavním líčení pouze přečtena, neboť Policii ČR se nepodařilo svědka předvést. Všechny tyto skutečnosti vedly k tomu, že byla narušena rovnováha mezi zájmy svědků a obhajoby, stejně jako mezi svědectvími ve prospěch či neprospěch obžalovaného, a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 43/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 10. 1. 2001, čj. 6 T 43/2000-139, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že nejméně od července 1999 do zadržení dne 25. 1. 2000 v K., jednak ve svém bydlišti, jednak na různých místech města, si opatřoval psychotropní látku metamfetamin, která je uvedena v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., a tuto látku prodal v nezjištěném počtu případů svědkům Š.L., I.S., V.P. a J.N., kterýmžto prodejem získal přesně nezjištěnou částku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 3 let, a k trestu propadnutí věci. Stěžovatel trestnou činnost popřel, jeho obhajoba však byla v řízení před okresním soudem vyvrácena jednak domovní prohlídkou v bytě stěžovatele, při které byly nalezeny mimo jiné váhy a plastový sáček se stopami po metamfetaminu, a jednak svědeckými výpověďmi svědků P., N., S. a L., kteří v rámci přípravného řízení uvedli, že u obžalovaného kupovali pervitin. Okresní soud konstatoval, že svědci P. a N. byli vyslechnuti v přípravném řízení v souladu s ustanovením §55 odst. 2 trestního řádu. V hlavním líčení vypovídal svědek N. prostřednictvím audiotechniky, výpověď svědka P. z přípravného řízení byla přečtena, neboť v době, kdy probíhalo hlavní líčení, se stal svědek P. pro Policii ČR osobou nedostižnou. Svědkové S. a L. svoje výpovědi u hlavního líčení změnili ve prospěch obžalovaného, když uvedli, že v přípravném řízení vypovídal I.S. pod vlivem drogy a Š.L. pod nátlakem vyšetřovatele. Okresní soud neuvěřil důvodům změny jejich výpovědí a uvedl, že u výslechů byli přítomni obhájci, kteří by jistě na takovouto situaci zareagovali, což se nestalo. Soud rovněž hodnotil výpověď svědkyně P., vypovídající ve prospěch obžalovaného.
V odvolání stěžovatel uvedl v podstatě tytéž námitky, jaké uplatnil v ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze odvolání zamítl s tím, že potvrdil správnost zjištění skutkového děje i jeho právní kvalifikaci. Ke konkrétním námitkám stěžovatele odvolací soud uvedl, že je pochopitelné, že svědek vypovídající pod utajením odmítá odpovídat na dotazy, které s projednávanou věcí úzce nesouvisejí a které jsou způsobilé odhalit jeho totožnost, že z protokolace hlavního líčení je zřejmé, že výslech svědka N. proběhl podle příslušných předpisů a pokud jeho hlas nebylo dobře slyšet, byl tento nedostatek vzápětí napraven. K osobě svědka P. odvolací soud uvedl, že byl několikrát opakovaně předvolán a předváděn prostřednictvím Policie ČR, avšak neúspěšně, jeho pobyt se nepodařilo zjistit, a proto byla v hlavním líčení jeho výpověď z přípravného řízení, učiněná v přítomnosti obhájců, přečtena ve smyslu ustanovení §211 odst. 2 trestního řádu. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel byl usvědčen také na základě dalších důkazů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení o zneužití institutu utajeného svědka, tedy kritika postupu orgánů činných v trestním řízení při získání a následně i použití a hodnocení svědeckých výpovědí J.N. a V.P. jako důkazů, o které se opírá rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vypovídajícího pod utajením lze pokládat za ústavně souladný (nález sp. zn. Pl.ÚS 4/94 publikovaný pod č. 214/1994 Sb.). V intencích tohoto nálezu je za rozhodující kriterium ústavnosti tohoto institutu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity, podle které výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází. Kolizi mezi ústavně zaručeným právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví osoby vyslýchané jako svědka tak lze řešit jen za dodržení zásady pečlivého vyvážení obou v kontrapozici stojících základních práv s tím, že požadavek proporcionality je nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona - §55 a §209 trestního řádu (III.ÚS 210/98, ÚS, sv. 13, č. 33). Omezit právo obviněného či obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka, což slovy zákona znamená, že zjištěné okolnosti musí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv (IV.ÚS 37/01, dosud nepublikováno).
Nahlížeje na danou věc pod zorným úhlem právních názorů vyložených shora, Ústavní soud konstatuje, že výtkám stěžovatele je třeba přiznat jistou míru oprávnění. Totožnost svědků N. a P. byla utajena na základě jejich přání při výslechu v přípravném řízení, když uvedli, že mají obavu, aby jim nebyla podána nepravá droga nebo droga zdraví nebezpečná s úmyslem poškodit jejich zdraví a aby v souvislosti s učiněnou výpovědí nebyla ohrožena rodina v místě bydliště. Ze spisu Okresního soudu v Kladně však není patrno, zda se orgány činné v trestním řízení zabývaly důvodností těchto tvrzení, tj. tím, zda existují, resp. byly zjištěny, konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že svědkovi či osobě jemu blízké hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, případně zda zvažovaly, zda ochranu svědka nelze zajistit jiným vhodným způsobem. V hlavním líčení pak svědek N. na dotaz obhajoby uvedl, že mu ze strany obžalovaného sice nebylo vyhrožováno, ale "zná i jiné lidi, kteří prodávají drogy, a má obavu, aby mu nebyla podstrčeno něco jiného, resp. aby neskončil jako P.V., která zemřela na následky předávkování" (č. l.150). I v tomto případě chybí v soudním spisu zmínka o tom, zda soud, když tak neučinil vyšetřovatel v přípravném řízení, zvažoval důvodnost svědkova tvrzení hrozby vážného nebezpečí hrozící jemu nebo osobě blízké v souvislosti s podáním svědectví v konkrétní věci a za konkrétních okolností projednávaného případu.
Na druhé straně však Ústavní soud nemohl pominout skutečnost, a to v dané věci relevantní, že výpovědi svědků N. a P. nebyly jedinými důkazy, o které soud opřel své rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu v Kladně vyplývá, že kromě výpovědí svědka N. a P. soud vycházel i z dalších důkazů, kterými byly výpověď obžalovaného, věci nalezené v bytě obžalovaného při domovní prohlídce, znalecké posudky z oboru kriminalistické techniky a lékařství a výpovědi dalších svědků I.S., Š.L. a L.P., z nichž některé svědčily proti obžalovanému, některé v jeho prospěch. Tyto důkazy, jakož i způsob jejich provedení a hodnocení, stěžovatel nezpochybnil. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud zvažoval, zda napadená rozhodnutí z ústavně právního pohledu obstojí právě na základě těchto dalších nezpochybněných důkazů, když v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry obecných soudů pohybují zcela v ústavních mezích. Dospěl při tom k závěru, že jakkoli by sdílel stěžovatelovy výtky související se způsobem provedení svědeckých výpovědí osob vypovídajících pod utajením a byl si vědom toho, že postup obecných soudů je tomto směru nepřezkoumatelný, což představuje podstatnou vadu řízení nejen v rovině protizákonné, ale i protiústavní, postrádal by tento jeho závěr svoji právní funkci vzhledem k nezpochybnitelnosti stěžovatelova odsouzení na základě shora uvedených důkazů relevantních pro posouzení věci.
Po takto rozvedených důvodech a učiněných zjištěních Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu