ECLI:CZ:US:2001:4.US.307.01
sp. zn. IV. ÚS 307/01
Usnesení
IV. ÚS 307/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr.Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z.S., zastoupeného Mgr. J.Č., proti postupu K.ú., a jeho sdělení ze dne 23. 3. 2001, čj. Z-4128/98, o neprovedení opravy zápisu v katastru nemovitostí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti směřující proti postupu K.ú., který sdělením ze dne 23. 3. 2001, čj. Z-4128/98, oznámil stěžovateli, že jeho podání nemůže být posuzováno jako návrh na opravu chyby v katastru, na kterou se vztahuje ustanovení §8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrální zákon), a že požadovanou opravu nelze provést, stěžovatel tvrdí, že toto sdělení lze považovat za opatření nebo za jiný zásah orgánu veřejné moci, který porušuje jeho vlastnické právo ústavně zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a je v rozporu i s čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je vlastníkem ideální 1/2 pozemkových parcel č. 919, 952, 953, 10/2, 965, 966, 971, 836, 837/2, 837/1 a 838 pro obec a k. ú. V. a vlastníkem ideální 1/6 pozemkové parcely č. 2040 tamtéž, a to na základě darovací smlouvy ze dne 25. 11. 1992, která byla v roce 1993 zapsána do katastru nemovitostí. Na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 1995, čj. 15 Co 885/94-61, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 1994, čj. 12 C 286/93-30, K.ú. zapsal jako výlučné vlastníky předmětných pozemkových parcel V. a A.H., což je podle stěžovatele postup, jehož nápravy se domáhá, neboť citovaným rozsudky jeho nabývací titul nebyl ani zrušen ani zneplatněn či jakkoliv zpochybněn, a stěžovatel má tak právo být spoluvlastníkem předmětných pozemkových parcel společně s A. a V.H., a to v podílu, v jakém je nabyl. Protože katastrální úřad odmítl na jeho žádost zápis v katastru nemovitostí opravit, stěžovatel žádá Ústavní soud, aby nálezem zakázal K.ú. odmítáním opravy zápisů v katastru nemovitostí pokračovat v porušování jeho vlastnického práva.
Z příloh připojených k ústavní stížnosti a ze spisu K.ú., vedeného ke sdělení ze dne 23. 3. 2001, čj. Z-4128/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v návrhu na opravu zápisu v katastru nemovitostí upozornil K.ú., že zápis V. a A.H., jako podílových spoluvlastníků k předmětným nemovitostem zapsaných na LV č. 290 a LV č. 244 pro obec a k. ú. V. na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 1995, čj. 15 Co 885/94-61, byl proveden zřejmě omylem, neboť jeho nabývací titul jako vlastníka příslušných ideálních částí pozemků nebyl citovaným rozsudkem dotčen. Stěžovatel navrhl, aby katastrální úřad opravil chybně provedený zápis na příslušných LV tak, aby vedle V. a A.H. byl zapsán i stěžovatel. Katastrální úřad shora citovaným sdělením ze dne 23. 2. 2001 stěžovateli odpověděl, že jeho návrh nemůže být posuzován jako návrh na opravu chyby v katastru, na kterou se vztahuje ustanovení §8 katastrálního zákona, neboť v daném případě se jedná o neprovedení zápisu záznamem. Katastrální úřad uvedl, že darovací smlouva byla v roce 1993 zapsána do katastru nemovitostí, ovšem dne 8. 1. 1996 obdržel katastrální úřad shora citované rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, na základě nichž došlo k zápisu vlastnických práv původních vlastníků pozemků. Katastrální úřad tak posoudil opětovný zápis Rl 1266/92 za jinou zřejmou nesprávnost a zápis neprovedl.
Ze shora citovaných rozsudků obecných soudů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud dále zjistil, že předmětné pozemky byly restituovány původním vlastníkům V. a A.H. podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, v tehdy platném znění. Řízení před obecnými soudy bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, čj. 2 Cdon 1416/96-79, kde na straně žalobců jako oprávněných osob stáli V. a A.H. a na straně odpůrců Ing. Z.S., J.S. a jejich syn Z.S., stěžovatel, na kterého jeho otec Ing. Z.S. převedl darovací smlouvou svůj díl předmětných pozemků. V soudním řízení byla řešena i otázka pasivní legitimace jednotlivých odpůrců, která byla rozhodnuta tak, že pasivně legitimovanými jsou Ing. Z. a J.S., zatímco žaloba směřující proti jejich synu Z. byla zamítnuta. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplynulo že toto právní posouzení je správné a opírá se o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 36/95, ze dne 19. 12. 1995 (R 16/1996), podle kterého "žaloba podle ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě směřuje vždy proti původnímu účastníku původní smlouvy o převodu nemovitosti ze státu nebo jiné právnické osoby na fyzickou osobu, i když tento účastník smlouvy později pozemek převedl do vlastnictví osoby blízké a v době uplatnění tohoto práva již vlastníkem nebyl (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek". Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 33/96, Ústavní soud zjistil, že Ing. Z.S., J.S. a Z.S. napadli shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 1. 9. 1999, čj. IV.ÚS 33/96-23, odmítnuta z důvodu zjevně neopodstatněnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadený postup K.ú. z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že K.ú. porušuje vlastnická práva stěžovatele tím, že ignoruje existenci jeho nabývacího titulu, darovací smlouvy z roku 1992, na základě které bylo v roce 1993 vloženo jeho vlastnické právo do katastru nemovitostí. Ústavní soud však takovéto pochybení katastrálního úřadu neshledal. Stěžovatel nabyl svá vlastnická práva k předmětným pozemkům na základě darovací smlouvy od svého otce, který se stal jejich podílovým spoluvlastníkem (společně se svojí manželkou J.) na základě kupní a darovací smlouvy sepsané dne 22. 1. 1988 mezi A. a V.H. a Ing. Z. a J.S. Část této smlouvy, týkající se předmětných pozemků, byla následně v restitučním řízení zrušena a majetková práva byla navrácena původním vlastníkům, čímž došlo k obnovení původního právního stavu s účinky ex tunc. Právní účinky této restituce stěžovatel evidentně zcela pomíjí, když svoje právo stále opírá o darovací smlouvu z roku 1992. Ta je však s ohledem na právní účinky restituce pouhým reziduem z doby trvání protiprávních vztahů vůči původním vlastníkům H., nikterak schopným relevantním způsobem jeho vlastnické právo udržet či obnovit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by K.ú. tím, že odmítl stěžovatelův návrh na opravu zápisu v katastru nemovitostí, porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva, a proto mu nezbylo než ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu