ECLI:CZ:US:2001:4.US.308.01
sp. zn. IV. ÚS 308/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B., zastoupené JUDr. J.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, č.j. 38 Ca 73/2000-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, č.j. 38 Ca 73/2000-37, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 14. 12. 1999, č.j. 5543/120/1998, jímž byl změněn dodatečný platební výměr F.ú. ze dne 27. 8. 1998, č.j. 20842/98/066970/4146, tak, že uvedeným finančním úřadem vyměřená daň ve výši 2,035.800,- Kč byla zvýšena na daň ve výši 3,391.050,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že zúčastněné orgány veřejné moci porušily čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Je toho názoru, že územní finanční orgány jí odňaly možnost plně uplatnit svá práva v řízení tím, že 1/ rozhodnutí finančního úřadu nebylo řádně zdůvodněno, 2/ finanční ředitelství, jež posoudilo věc po právní stránce odlišně, jí neumožnilo, aby se ke změněnému hodnocení vyjádřila, 3/ finanční ředitelství neprovedlo jí navrhované důkazy (zejména výslech dodavatelů prací) a provedlo pouze důkazy, které podporovaly jeho názor, 4/ finanční ředitelství, v rozporu s §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 3371992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (daňový řád), postupovalo způsobem, jako by důkazní břemeno měla stěžovatelka, a 5/ finanční ředitelství nezjistilo stav věci úplně a neprokázalo svá tvrzení.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že podstata sporu s územními finančními orgány spočívá v posouzení stavebních zásahů do nemovitosti z daňového hlediska, tj. posouzení, zda se jedná o opravy, rekonstrukce či stavební úpravy. Odpověď na tuto otázku pak má význam pro správné stanovení základu daně z příjmů stěžovatelky. Finanční ředitelství jako odvolací orgán konstatovalo, že finanční úřad posoudil věc po právní stránce nesprávně, neboť se nejednalo o rekonstrukce, ale o stavební úpravy. Jako investice posoudilo finanční ředitelství další práce v rozsahu 8,695.000,- Kč, což odůvodnilo tvrzením, že "došlo k zásadním stavebním zásahům do objektů, které mají povahu technického zhodnocení a směřují ke změně druhu podnikání v celém areálu." Finanční ředitelství se zaměřilo pouze na práce, které byly technickým zhodnocením, které však stěžovatelka také v souladu s tím účtovala jako investice. Pracemi, které nijak nezměnily parametry staveb (např. oprava oplocení, rozvodů vody, studní, výměna dveří atd.) se finanční ředitelství nezabývalo, přesto je však posoudilo jako technické zhodnocení a stanovilo, že měly být rovněž zaúčtovány jako investice. Na základě jím vybraných změn pak rozhodlo, že je nutné za technické zhodnocení považovat všechny provedené práce. Takový právní závěr stěžovatelka považuje za hrubý rozpor s provedenými důkazy. Finančnímu ředitelství dále vytkla, že odmítlo jí navrhovaný důkaz výslechem svědků.
Městskému soudu v Praze stěžovatelka vytkla, že porušil její právo na spravedlivý proces tím, že nedodržel zásadu rovnosti účastníků řízení, když odmítl provést jí navrhované důkazy, a dále tím, že jí uložil důkazní břemeno tam, kde dle jejího názoru je měl nést správní orgán.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k namítanému zásahu do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny nedošlo, neboť žaloba byla soudem řádně projednána Stejně tak nedošlo ani k tvrzenému porušení zásady rovnosti. Z hlediska možnosti zařazení předmětných výdajů za stavební práce provedené v roce 1996 jako daňových výdajů, které bylo možno do základu daně zahrnout v plné výši, bylo důkazní břemeno na stěžovatelce. Byla finančními orgány opakovaně vyzývána, aby doložila příslušnými doklady, že se o takové výdaje jednalo. Pokud tak neučinila, nelze než konstatovat, že neunesla důkazní břemeno. Námitka obsažená v ústavní stížnosti, že finanční orgány odmítly provést důkaz výslechem jí navržených svědků, nebyla obsažena v žalobě; v ní stěžovatelka poukázala pouze na to, že neměla možnost se vyjádřit k získaným důkazním prostředkům. Nejednalo se o správnost a úplnost účetnictví, ale o to, zda stavební práce provedené na objektu znamenaly jeho technické zhodnocení či nikoli. V tomto směru bylo důkazní břemeno na stěžovatelce. Pokud výdaje vynaložené na stavební práce zahrnula do základu daně v plné výši, měla prokázat, že se o technické zhodnocení nejednalo a že se jednalo pouze o jednotlivé opravy a úpravy. K takovému prokázání byla také v průběhu řízení vyzývána. Z uvedených důvodů má soud zato, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
Finanční ředitelství, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že argumentace stěžovatelky koresponduje s její argumentací obsaženou v žalobě, přičemž souladnost postupu správních orgánů s právními předpisy přezkoumal soud. Má zato, že k tvrzeným zásahům do ústavních práv stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 73/2000, a příslušný správní (daňový) spis F.ú., a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není povolán k tomu, aby přezkoumával zákonnost rozhodnutí územních finančních orgánů, či přezkoumáváním rozsudků senátů krajských soudů sjednocoval výklad příslušných daňových předpisů. Ani odlišný názor Ústavního soudu na aplikaci tzv. obyčejného práva orgány veřejné moci, bez dalšího, ve většině případů není důvodem k zásahu Ústavního soudu. K jednotlivým námitkám stěžovatelky však považuje ze vhodné uvést následující:
K námitce, že rozhodnutí orgánu prvého stupně nebylo řádně zdůvodněno, poznamenává Ústavní soud, že podle ust.§32 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") obsahuje rozhodnutí odůvodnění jen stanoví-li to tento nebo zvláštní zákon. Platební výměry ani dodatečné platební výměry, jež jsou vydávány územními finančními orgány prvého stupně, v souladu se zněním cit.ustanovení daňového řádu odůvodněny nejsou. Odůvodnění, proč je dodatečně stanovena daňová povinnost vyšší, než jak ji původně přiznal daňový subjekt, musí být však patrné z daňového spisu, který obsahuje mj. i zprávu o daňové kontrole. Ve vyžádaných podkladech (zpráva o kontrole) je podrobné zdůvodnění, proč došlo k navýšení daňové povinnosti, obsaženo.
Pokud jde o námitku, že odvolací orgán neumožnil stěžovatelce vyjádřit se ke změně dokazování a neprovedl důkazy, navržené stěžovatelkou, třeba uvést, že důkazní břemeno v daňovém řízení je jednoznačně přesunuto na daňový subjekt. Právě on má povinnost podle ust. §31 odst. 9 daňového řádu prokazovat vše, co tvrdí. Tvrdí-li tedy daňový subjekt v daňovém přiznání, že finanční prostředky vynaložené na stavební činnost na jeho nemovitostech ve V. jsou výdajem ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, pak musí toto svoje tvrzení rovněž prokázat. Musí tedy prokázat, že se jedná o výdaje, či náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů a že je tedy možno veškeré náklady odečíst pro zjištění základu daně. Dle názoru správce daně se nejednalo o výdaje podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ale o náklady vynaložené na technické zhodnocení předmětných nemovitostí, které nelze odečíst najednou, ale lze je postupně umořovat v ročních odpisech nemovitostí. K posouzení celé záležitosti bylo tedy třeba zjistit, jaký stav nemovitostí byl v době, než do nich začal daňový subjekt vkládat finanční prostředky, aby se dalo zjistit, zda se jednalo o výdaje na opravy nemovitostí nebo o výdaje na technické zhodnocení nemovitostí. Daňový subjekt byl vyzván, aby stav nemovitostí doložil např. stavební dokumentací, plány apod. Při stanovení daňové povinnosti vycházel finanční úřad zejména ze souhrnné technické zprávy (tu finančnímu úřadu předložila sama stěžovatelka), dále pak ze znaleckého posudku, který jako důkaz rovněž nabízela stěžovatelka, avšak finanční úřad jej již měl k dispozici, neboť si jej obstaral sám. Jednalo se o důkazní prostředky, které byly nabídnuty stěžovatelkou, a tudíž tato těžko může namítat, že neměla možnost se k dokazování vyjádřit. Pokud stěžovatelka tvrdila, že výdaje, které vynaložila, nejsou výdaji na technické zhodnocení staveb, musela by takové tvrzení prokázat, neboť ze všech dostupných důkazních prostředků naopak bylo zřejmé, že se jedná o výdaje na technické zhodnocení nemovitostí.
Odvolací orgán požádal Ministerstvo financí o vypracování stanoviska k této věci, přičemž právní názor Ministerstva financí byl shodný s názorem územních finančních orgánů. Nejednalo se tedy o důkaz, jak namítá stěžovatelka, ale o ověření si vlastního právního názoru, a správce daně neměl ani žádnou povinnost toto stěžovatelce oznamovat. Pokud jde o hodnocení důkazů, které územní finanční orgány měly k dispozici, nebo které si opatřily samy, rozhodnutí odvolacího orgánu obsahuje podrobné hodnocení důkazů i správní úvahu, jež vyústila v závěr, jímž je stanovení daně. Jak je opakovaně judikováno krajskými soudy ve správním soudnictví, nepřísluší krajským soudům "přehodnocovat" správní úvahu územních finančních orgánů, pouze zkoumají, zda správní orgány provedly hodnocení důkazů. Pokud takové hodnocení provedly, nepřísluší jim tuto správní úvahu měnit, i kdyby se neztotožnily s právním závěrem správních orgánů. V daném případě jak odvolací orgán, tak i správní soud, se podrobně vyjádřily ke všem námitkám stěžovatelky.
Konečně pak k námitce, že odvolací orgán porušil ust. §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, poznamenává Ústavní soud, že podle tohoto ustanovení přechází důkazní břemeno na správce daně, pokud správce daně prokazuje existenci skutečností, které vyvracejí věrohodnost, průkaznost či správnost účetnictví a jiných povinných záznamů a evidencí. Ze spisového materiálu však není patrné, že by k tomu vůbec došlo, tedy že by finančními orgány bylo zpochybňováno účetnictví nebo jiné povinné evidence. Pokud měla stěžovatelka na mysli jiné zařazení výdajů, než učinila sama, pak je zřejmé, že výše uvedenými důkazními prostředky bylo prokázáno správcem daně, že se jednalo o výdaje na technické zhodnocení nemovitosti. Pokud stěžovatelka namítla, že odvolací orgán nezjistil stav věcí úplně a neprokázal svá tvrzení, pak zřejmě nepochopila průběh důkazního řízení v rámci řízení daňového. Jak je uvedeno výše, bylo především povinností, ale i právem, stěžovatelky prokazovat skutečnosti, které sama tvrdí. Neunesla-li toto důkazní břemeno, nemůže pak výsledek řízení považovat za "nespravedlivý proces". Právo na spravedlivý proces nemůže být vykládáno tak, že stěžovatelka má právo domoci se právě toho výsledku, který je podle jejího názoru správný.
Z výše uvedeného lze dovodit závěr, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením zjištěného skutkového stavu správním soudem a zejména územními finančními orgány, a na základě toho přijatými právními závěry. Ústavní stížnost je tedy v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před správním soudem a územními finančními orgány, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2001