ECLI:CZ:US:2001:4.US.314.99
sp. zn. IV. ÚS 314/99
Usnesení
IV. ÚS 314/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 430/99, ze dne 20. 5. 1999, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně, čj. Nt 107/99-7, ze dne 17. 4. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl dne 14. 4. 1999 předvolán na Okresní ředitelství Policie ČR v Hodoníně, kam se dostavil kolem 13.00 hod. a ve 14.45 hod. téhož dne byla ukončena protokolace jeho zápisu o výpovědi. Poté mu bylo zabráněno, jak dále uvádí, opustit budovu policie, byl zde hlídán a ve stejný den v 15.50 hod. byl vyšetřovatelem zadržen jako podezřelý. Dne 16. 4. 1999 v 15.00 hod. mu bylo sděleno obvinění a téhož dne v 15.30 hod. byl podán okresním státním zástupcem v Hodoníně návrh na jeho vzetí do vazby. Okresní soud v Hodoníně pak rozhodl o jeho vzetí do vazby dne 17. 4. 1999 v dopoledních hodinách. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že jeho osobní svoboda byla před podáním návrhu k soudu na jeho vzetí do vazby omezena 49,5 - 50 hodin. Přesto, že tuto námitku uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, byl Krajský soud v Brně toho názoru, že 48 hodinová lhůta počíná běžet až okamžikem zadržení obviněného. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 246/96, kterým byla jako neústavní označena praxe, podle které se doba policejního zajištění ve smyslu §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, nezapočítávala do doby zadržení. S ohledem na porušení svého základního práva zaručeného mu v čl. 8 odst. 3 Listiny napadenými rozhodnutími stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. Nt 107/99 a 1 T 476/99, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím vytýkané nedostatky měly být nejprve řešeny podáním návrhu mimořádného opravného prostředku, tj. podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem k tomu využívá Krajské státní zastupitelství v Brně oprávnění podle §32 zákona o Ústavním soudu a k návrhu se nebude vyjadřovat.
Z obsahu připojeného soudního spisu je patrno, že návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby ze dne 16. 4. 1999, byl předán Okresnímu soudu v Hodoníně dne 16. 4. 1999 v 15.30 hod. V tomto návrhu státní zástupce uvádí, že stěžovatel byl po předchozím souhlasu státního zástupce zadržen jako podezřelý dne 14. 4. 1999 v 15.50 hod. Po zákonném poučení ve smyslu ustanovení §2 odst. 13 a §33 tr.ř. byl stěžovatel za účasti obhájce JUDr. P. N. Okresním soudem v Hodoníně dne 17. 4. 1999 v 10.30 hod. vyslechnut. Jak vyplývá z protokolu o tomto výslechu, založeném v soudním spisu, stěžovatel při výslechu mimo jiné výslovně uvedl, že jeho zajištění ze strany policie proběhlo v pořádku, bez jakéhokoliv nátlaku dne 14. 4. 1999 v Hodoníně (č.l. 4). Následně pak byl téhož dne 17. 4. 1999 v 10.45 hod. vydán Okresním soudem v Hodoníně příkaz k přijetí stěžovatele do vazby a usnesení, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. V odůvodnění stížnosti ze dne 27. 4. 1999, podané stěžovatelem proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně o vzetí do vazby, čj. Nt 107/99-7, ze dne 17. 4. 1999, pak stěžovatel vedle dalších důvodů rovněž uvedl, že dne 14. 4. 1999, když chtěl ve 13.45 hod. odejít z budovy policie, musel na základě sdělení policistů čekat, hlídán policisty, až do 15.50 hod., kdy ho vyšetřovatel zadržel jako podezřelého, čímž byla jeho svoboda v rozporu se zásadami trestního řádu a Listinou omezena cca po dobu 49,5-50 hod., tedy o dvě hodiny déle než přípustných 48 hod. Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí o stížnosti stěžovatele uvedl, že námitka překročení 48 hodinové lhůty nemá ve spisovém materiálu oporu, neboť stěžovatel byl zadržen dne 14. 4. 1999 v 15.50 hod. a s návrhem na vzetí do vazby předán okresnímu soudu dne 16. 4. 1999 v 15.30 hod. Dobu předcházející zadržení pak nelze do stanovené 48 hodinové lhůty včítat, neboť tyto úkony byly činěny podle zákona o Policii ČR.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda byla svoboda stěžovatele omezena před jeho odevzdáním soudu po dobu delší než 48 hodin, jak její maximální rozsah stanoví v čl. 8 odst. 3 Listina. Pro posouzení této rozhodné otázky si Ústavní soud vyžádal rovněž zprávu Okresního ředitelství Policie ČR v Hodoníně a zaslání souvisejících písemných materiálů. V zaslaném vyjádření ze dne 22. 12. 1999, čj. ORHO-710/KP-OK-99 se uvádí, že se stěžovatel dne 14. 4. 1999 dobrovolně dostavil po předchozím předvolání na okresní ředitelství Policie ČR k podání vysvětlení podle §158 odst. 3, 4 tr.ř. Po zákonném poučení byla protokolace vysvětlení uskutečněna v době 13.00 - 13.45 hod. Poté stěžovatel uvedl, že další skutečnosti do protokolu o podání vysvětlení již neuvede, avšak byl ochoten telefonicky zjistit některé informace, které by však policii sdělil jen mimo protokol. Toto mu bylo umožněno a jmenovaný svým mobilním telefonem zkoušel kontaktovat osoby, které údajně měly být do případu podvodného vylákání tahače zainteresovány. Stěžovateli v této době nebylo, podle podané zprávy, nijak bráněno opustit kancelář nebo budovu Policie ČR a stěžovatel v tuto dobu nebyl vůbec střežen. Vzhledem k tomu, že výsledky provedeného šetření jednoznačně nasvědčovaly a vyvstalo důvodné podezření, že stěžovatel se na uvedené trestné činnosti podílí a snaží se mařit důkazy, byl vyrozuměn příslušný vyšetřovatel, který si dne 14. 4. 1999 v 15.50 hod. stěžovatele převzal a zadržel. Do této doby byl stěžovatel na 1. oddělení služby kriminální policie Okresního ředitelství Policie ČR Hodonín dobrovolně, a to po celou dobu od 13.00 hod. do 15.00 hod, přičemž mu nijakým způsobem nebylo bráněno v jeho volném rozhodování a pohybu. V příloze této zprávy jsou připojeny dva úřední záznamy ppor. J. P. ze dne 14. 4. 1999 a 15. 4. 1999 sepsané v souvislosti s šetřeným případem trestného činu krádeže tahače Volvo a týkající se podávání vysvětlení stěžovatelem dne 14. 4. 1999. Z těchto záznamů vyplývá, že stěžovatel v době od 13.45 hod. do 15.45 hod. nebyl k pobytu na policii nucen. Dále je připojen rovněž protokol o výslechu svědka J. P. dne 8. 6. 1999 k podání vysvětlení stěžovatelem dne 14. 4. 1999, který se konal za účasti obhájce stěžovatele JUDr. P. N. Při výslechu, který je součástí spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 1 T 476/99, svědek uvedl skutečnosti, které již sdělil ve výše zmíněných úředních záznamech. K opakované otázce stěžovatelova obhájce, zda mohl stěžovatel kdykoliv v době po 13.45 hod. z budovy OŘ Policie ČR Hodonín odejít, odpověděl, že toto mohl stěžovatel kdykoliv učinit. Uvedl, že se nezakládá na pravdě ani tvrzení stěžovatele o tom, že mu bylo pracovníky policie sděleno, že pokud nezmění výpověď, půjde do vazby, pročež proto přestal s policisty spolupracovat.
Po zvážení všech tvrzení stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti a v připojených spisových materiálech Ústavní soud konstatuje, že pro stěžovatelova tvrzení nenalezl oporu v jednání stěžovatele dne 14. 4. 1999, ani v dalších důkazních prostředcích. Stěžovatel se proti jím tvrzenému omezení jeho osobní svobody, ke kterému mělo dojít před jeho zadržením, doložitelným způsobem neohradil a dne 17. 4. 1999 při výslechu u Okresního soudu v Hodoníně, předcházejícímu jeho vzetí do vazby a konaném za účasti jeho obhájce, naopak uvedl, že jeho zajištění dne 14. 4. 1999 ze strany policie proběhlo v pořádku, bez jakéhokoliv nátlaku (č.l. 4). Obdobný závěr lze učinit i z obsahu výše zmíněné zprávy Okresního ředitelství Policie ČR Hodonín ze dne 22. 12. 1999, čj. ORHO-710/KP-OK-99. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 246/96, který označuje za neústavní praxi, podle níž se doba policejního zajištění ve smyslu §14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Polici ČR nezapočítává do doby zadržení. K odkazu na tento nález Ústavního soudu je však třeba uvést, že ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, upravující důvody policejního zajištění osob, byla pozdějším nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 186/1997 Sb., zrušena pro jejich rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zrušení těchto ustanovení mělo právě zabránit případům, kdy institut policejního zajištění, upravený v §14 zákona o Policii ČR, byl novelou provedenou zákonem č. 26/1993 Sb. rozšířen o zmíněné důvody uvedené v odst. 1 pod písm. d), e), a tak vytržen z pořádkového charakteru a vřazen do trestněprocesní roviny. Po zrušení zmíněných ustanovení Ústavním soudem má institut zajištění opět pořádkovou povahu a lze ho aplikovat pouze na případy bezprostředně hrozícího nebo již probíhajícího jednání, spočívajícího v ohrožení života zajištěného nebo zdraví jiných osob nebo majetku [§14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], na případy pokusu o útěk při předvedení podle §12 odst. 8 a §13 odst. 5 [§14 odst. 1 písm. b) citovaného zákona] nebo na případy slovního urážení na policejním útvaru, a to jiné osoby nebo policisty, anebo úmyslné znečisťování či poškozování zařízení nebo policejního majetku [§14 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. Stěžovatel nespecifikuje, o který případ policejního zajištění se mělo podle jeho názoru v jeho případě jednat, a jehož doba se měla započítat do doby zadržení. O zajištění podle ustanovení §14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, však ve stěžovatelově případu podle názoru Ústavního soudu nešlo a stěžovatelovo bezprávné omezení jeho osobní svobody způsobem contra legem zjištěno nebylo.
S ohledem na to, že v daném případě nebylo zjištěno překročení 48 hodinové lhůty pro zadržení stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny, Ústavní soud neshledal s ohledem na shora uvedené nic, co by naznačovalo, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Současně Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně již svým usnesením, sp. zn. 9 To 683/99, ze dne 12. 8. 1999, vyhověl žádosti stěžovatele a propustil ho z vazby na svobodu.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu